Toto staré špicovité plemeno se vyznačuje velmi nápadným pohlavním dimorfismem, feny jsou výrazně menší a drobnější než psi, s jemnější kostrou i hlavou.
Karelský medvědí pes má téměř kvadratický tělesný rámec, délka jeho těla pouze nepatrně přesahuje kohoutkovou výšku. Tělo je pevně stavěné a dobře osvalené, lebka je široká s pouze lehce naznačeným stopem.
Nepostrádá ani typický znak špicovitých a primitivních plemen - nad hřbet zahnutý ocas.
Ačkoliv se podle všech znaků jedná o plemeno s velice starými kořeny, jeho cílený chov započal až krátce před druhou světovou válkou.
Jak napovídá název, pochází předkové tohoto loveckého špice z území Karélie, ležící na pomezí Finska a Ruska. Cílem bylo ustálení jednotného typu loveckého psa, který zvěř dokázal vyštěkat a následně zadržet do příchodu lovců.
Mezi předky karelského medvědího psa patří patrně lajky a staří severští špicové, výběrem vhodných jedinců se shodou okolností ustálilo typické černobílé zbarvení.
Jako nové plemeno byl karelský medvědí pes poprvé předveden roku 1936 v Helsinkách, slibně se rozvíjející chov však dramaticky zbrzdila druhá světová válka, která vedla ke značnému snížení početních stavů a především k omezení genetické variability chovných zvířat.
Díky neúnavné práci finských kynologů se nakonec povedlo plemeno zachovat a časem také rozšířit chovatelskou základnu i do zahraničí, ačkoliv rozsáhlejší popularitě se karelák stále těší zejména ve Skandinávii, kde se také nachází nejvíce příslušníků tohoto plemene.
Karelák se vyznačuje velkou samostatností, odvahou a schopností rychle a pružně reagovat na široké spektrum situací. Je tak trochu samorost, u kterého si majitel musí vybudovat respekt a důvěru. Majitel toužící po oddaném či mazlivém psu může být zklamán, protože karelák si na projevy náklonnosti nepotrpí. Zachovává si zdrženlivý odstup a nebývá příliš hravý ani v mladém věku.
Vedle loveckých vloh je také vynikajícím a ostražitým hlídačem, vůči cizím lidem bývá nedůvěřivý a při narušení jeho teritoria také přiměřeně ostrý.
Domácí děti obvykle dobře snáší, lépe si však rozumí s těmi odrostlejšími. Pozor při návštěvách cizích dětí, karelák si může špatně vyložit jejich hru a snažit se bránit ty „svoje“.
Problémy mohou nastat při kontaktu se zvířaty jiného druhu, vůči kterým jen těžko potlačuje své lovecké instinkty a rovněž soužití s ostatními psy může být výbušnější a je na místě opatrnost, zejména jde-li o dva samce.
I když je velmi inteligentní, není vhodným plemenem pro začínající chovatele, ani pro lidi, kteří ještě nemají žádnou zkušenost se severskými plemeny.
Výchova kareláka musí být založena na důvěře a přirozené autoritě psovoda. Ve výchově nemají místo tělesné tresty ani křik, které mohou vést k agresivnímu chování či bázlivosti.
Ani při perfektně zvládnuté výchově neočekávejte brilantní a okamžité plnění povelů, takhle severská plemena zkrátka nefungují.
Karelák je na potravu až překvapivě nenáročný. Prospívá jak na granulích (alespoň v období růstu se vyplatí investovat do superprémiové řady), tak i na BARFu či vařené stravě. Vzhledem k tomu, že jde o primitivní plemeno, ne příliš pozměněné šlechtitelskými zásahy, lze pro jeho výživu BARF výslovně doporučit. Samozřejmě, základním předpokladem úspěchu je, že si majitel nastuduje dostatek informací o výživě psů a složení jednotlivých surovin.
Srst kareláka je patrová, s hrubou a rovnou krycí srstí a měkkou, velmi hustou podsadou. O něco delší chlupy najdeme na krku, zádech a zadní straně stehen, neměly by však vytvářet hřívu ani „kalhoty“.
Typickou barvou karelských medvědích psů je černá či černohnědá, s výraznými bílými znaky na hlavě, krku, hrudníku, břiše a nohách.
Péče o toto odolné plemeno je nenáročná, pouze v období línání je zapotřebí častější kartáčování, aby se odstranila uvolněná srst.
Tito odolní psi se těšívají pevnému zdraví až do vysokého věku. Ani jim se zcela nevyhýbá dysplazie kyčelního kloubu, vzácněji také loktů. U starších psů se mohou objevit onemocnění ledvin, proto je vhodné včasné preventivní vyšetření, které umožní adekvátní léčbu.