Německý boxer

Boxer má vyváženou postavu kvadratického tělesného rámce (výška v kohoutku odpovídá délce těla), s plasticky vystupujícím svalstvem a hladkou, lesklou srstí. Hlava se zkrácenou čenichovou partií působí harmonicky, není zvrásněná, ale tzv. suchá. Pes nesmí působit těžkopádně nebo příliš lymfaticky, důraz se klade na přesnou vyváženost lehkonohého, silného psího sportovce. 

Zařazení FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi, Sekce 2.1 - Molossoidní plemena typu mastifa, číslo standardu: 144

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov boxerů Boxer klub České republiky. 

Přednosti a nevýhody

Jistě je zajímavé, že kdo se nesetkal s boxery osobně víc než jen letmým pohledem na procházce nebo na výstavě, tomu nepřipadá boxer krásný ani nijak zajímavý. Naopak ten, který měl tu možnost pobýt a poznat jeho hravost a milé srdce, v něm spatří to krásné a začne se mu boxer líbit i po té exteriérové stránce.

Bohužel i boxer je plemenem, které zasahují módní vlivy, a to nejen co se oblíbenosti, ale také vzhledu týče. Nejvíce je to vidět na utváření hlavy, ale také mohutnosti, přičemž se standard v tomto po celou dobu nezměnil. Typ hlavy se nejlépe pozná při podívání se z boku – z profilu. Naopak ušlechtilost výrazu je zřejmá při pohledu zepředu.

Jsou-li pysky na tlamě příliš těžké a otevřené, při pití z nich ve velké míře uniká voda a celkově pes hodně slintá. Což, přiznejme si, není u rodinného psa drženého celoročně v bytě nic příjemného. Je potěšující, že někteří chovatelé se zaměřují ve svých chovech na potlačení tohoto neduhu boxerů. Navíc příliš svislé pysky a mnoho vrásek nedávají boxerovi ten správný výraz. Celkově zde platí a to zejména na hlavě – všeho moc škodí.

Původ dnešních boxerů lze hledat u molossoidních / mastifoidních psů, které staří Římané používali v bitvách např. proti Kymerům, ale také naopak germánské kmeny proti Římanům. Předky těchto psů jsou váleční a lovečtí silní a velcí dogovití psi. Až do poloviny 19. století byl chován společně s dogami a dalšími podobnými psy jako jedno plemeno. Byť prapředci dnešních boxerů existovali v době bojů s Římany, pravá historie plemene se začíná psát až ve druhé polovině 19. století.

Již bližšími předky boxera jsou Bullenbeisser neboli býkohryzové, typy psů velmi známé až do začátku 19. století. Přesněji býkohryz brabantský, jenž vznikl na přelomu 16. a 17. století. Byli to psi, kteří téměř výhradně sloužili k loveckým účelům. Každý pes měl v lovu nějakou svou úlohu a býkohryzové měli zvěř uchopit a na zemi přidržet až do příchodu lovce. Z toho důvodu pes musel mít co nejširší tlamu se široce postavenými silnými zuby, aby zvíře co nejméně poranil a hlavně nezabil. Proto se upřednostňovali psi se širokou tlamou a vyhrnutým čenichem. 19. století však bylo zlomové. Protože zvěře v lesích výrazně ubylo a lovci se zaměřili na jiný typ lovu i s jinými psy, z býkohryzů se stali doslova jen doprovodní psi obchodníků a psi hlídací.

Ve spojitosti s boxerem nemůžeme vynechat zmínku o psu Tyrasovi, kterého vlastnil v polovině 18. století bavorský Hiesel, loupežník. Jednalo se o psa velmi podobného boxerovi a řadil se mezi býkohryzy. Byl to velmi velký, silný, ostražitý a útočný pes, tmavě žíhané barvy s bílými znaky. Loupežníkovi Heiselovi byl věrný tak, jak si jen kdo umí představit. Chránil ho každou minutu a nespustil z něj oči. Měl neuvěřitelný instinkt na zrádce. Přesto nakonec byl Heisel zajat i se svým psem a oba byli podle zvyklosti oběšeni.

Zároveň s býkohryzi existoval jeho nepřímý předchůdce Bärenbeisser neboli medvědohryz, který se vytratil během 18. století. Tyto dvě skupiny psů vedle jiných se vyskytovaly v celé střední a západní Evropě.

Není však pravda, že jen z býkohryzů vzešel boxer. Jistý vliv měla i různá v tu dobu vznikající plemena a skupiny psů. Ze stejného základu – brabantského tarače – udělali Angličané anglického buldoka a Němci Německého boxera. A právě za prapředky boxera jsou považováni mimo jiné především zmiňovaný anglický buldok a také anglický mastif.

Tím se pomalu dostáváme na počátek vzniku moderního boxera, který měl následně společné předky s mnohými jinými plemeny a k dnešní podobě se dopracoval až koncem 19. století. Někteří historici se domnívají, že boxeři jsou spřízněni i s francouzským buldočkem a bostonským teriérem.

Ještě v první polovině 19. století prakticky neexistoval rozdíl mezi býkohryzem, německým boxerem, anglickým mastifem, anglickým buldokem, či německou dogou. Vlastně tomu tak bylo ještě částečně ve druhé polovině 19. století. V tu dobu se začali jednotliví psi „škatulkovat“ ke vznikajícím plemenům. Zářným příkladem je fena profesora Strebla, která měla být anglickým buldokem, ale přitom se stala jednou ze zakladatelek chovu boxerů. Byla to fena světle zlatá s malou černou maskou. Právě anglický buldok a německý býkohryz byli v Německu velmi propojeni a mnozí tyto dvě rýsující se plemena považovali velmi dlouho za jedno. To i významní kynologové. Někteří chovatelé ještě dlouho nepovažovali za důležité do chovu boxerů nepřimíchávat krev anglického buldoka. Většina tak však činila nevědomě. Není se čemu divit. Jejich podobnost byla ve druhé polovině 19. století výrazná. Ze stejného základu nakonec Angličané vyšlechtili malého, podsaditého anglického buldoka a Němci se vydali opačnou stranou a dali vzniknout atletickému, spíše vysokému boxerovi.

Počátky chovu boxerů

Boxer se do nové – moderní podoby začal formovat v Německu, přesněji v okolí Bavorska, Württembergu a Bádenska. Odtud pochází exaktnější záznamy o jeho existenci, popisy exteriéru i jeho každodenní práce. Ve druhé polovině 19. století pracoval především coby pes honácký, pomáhal zejména řezníkům s usměrňováním hovězího dobytka před porážkou. Musel je dokázat usměrnit, ale ne vystrašit. Musel dokázat vést stádo i na větší vzdálenosti, neboť bylo nejekonomičtější přivézt živá zvířata na porážku do centra města, nikoli řezníka k dobytku do odlehlých oblastí a následně maso zase do obchodů do města. Již tehdy museli být tito psi dostatečně vytrvalí, silní, temperamentní a energičtí, odvážní, ale zároveň nekonfliktní. 

Za místo zrození boxera je považován přímo Mnichov, kde se zejména v prvních asi padesáti letech veškerý organizační děj koncentroval. Na počátku vzniku boxera stál E. König a R. Hoepner, chovatelé z Mnichova. Díky nim a díky Friedrichu Roberthovi z Vídně, byla v roce 1895 otevřena v Mnichově na výstavě bernardýnů třída i pro boxery. Už v roce 1896 bylo na další výstavě na 50 boxerů a téhož roku byl založen první „Deutsche Boxer–klub“, který založil F. Roberth. Zároveň vznikla i pobočka na českém území. Čeští chovatelé tak také stáli u zrodu moderního boxera. Od počátku se vedly velké spory o to, jakým exteriérovým směrem by se měl boxer dát. Nakonec všichni zakládající členové znechuceně z klubu vystoupili. V roce 1910 byl ve Würzburku založen nový Boxer – klub, který měl sídlo v Mnichově a existuje dodnes.

Na počátku chovu byli boxeři převážně v barvě bílé a bílé se skvrnami, či naopak barevní, ale s velkými bílými znaky. Také byli menší a hrubšího typu nežli ti dnešní. Na přelomu století možná tak trochu připomínal dnešního amerického stafordšírského teriéra, se kterým však neměl absolutně nic společného. Již na konci 19. století a zřejmě i mnohem dříve jim byly uši kupírovány do krátkých špiček. Postupně však velikost kupírovaných uší byla zvyšována, aby údajně opticky zvětšovala celkovou velikost boxera.

Za první dva boxery, kteří rozvinuli jejich moderní chov, je nutné považovat fenu Floru dovezenou v 80. letech 19. století z Francie do Mnichova Georgem Altem a psa jménem Tom Toenniessen's, který byl sice anglický buldok v bílé barvě, ale dal vzniknout boxerovi. Flora byla v Mnichově nejdříve nakryta neznámým psem, ale „stejného plemene“ a její potomci jsou považováni za první boxery. Právě tito psi měli být předky Flockiho, přesněji pes Tom měl být jeho otec a Flořina vnučka Flockiho matkou. Flocki měl v chovu boxerů velký vliv. Mimo jiné byl jako první zapsán do plemenné knihy, která byla založena v roce 1904. Jeho majitelem byl F. Roberth, následně G. Muhlbauer. R. Hoepnerovi se však Flocki nelíbil a nevyjadřoval se o něm ani veřejně zrovna hezky. Přesto z dnešního pohledu je zřejmé, že Flocki rozhodně nebyl špatným představitelem formujícím novější typ boxera. Podle Flockiho byl Roberthem vytvořen první standard, který se datuje na uveřejnění 14. 1. 1902, kde jinde než v Mnichově. Flocki byl občas uváděn i jako Flock St. Salvator. Vedle žlutě zbarveného Flockiho byl významným plemeníkem poněkud těžkopádný žíhaný pes Wotan 46. Nelze se nezmínit o Metě v.d. Passage, pramáti téměř všech dnešních boxerů, jejímž otcem byl Flocki, a tedy děd Tom. Meta byla chovatele Josefa Freye z Mnichova. Byla skvrnitá s malou bradou, ale jinak byla chválena za v tu dobu ideální postavu i hlavu. Výrazně do chovu zasáhla medově žlutě zbarvená Mirzl 44.

F. Roberth neustále propagoval toto plemeno v tisku, na výstavách a všude, kde jen to bylo možné. Vlastnil více plemen, ale z boxera byl opravdu nadšen, i když jeho jinak vynikající fena boxera měla rozštěp patra. F. Roberth byl velice iniciativní a hlavně věděl, na koho se obrátit, aby to bylo ku prospěchu věci. Právě on inicioval německé chovatele k vytvoření klubu a samostatného plemene – boxera. První výstavy zahltili převážně bílí boxeři a psi s velkými bílými znaky nebo bílí psi s plotnami. Brzy se však dostali do obliby psi zlaté barvy. Oblíbenost žíhané barvy v první polovině 20. let kolísala, ale dnes je rovnocennou barevnou variantou vedle zlaté.

Od roku 1904 až do dnešní doby je vydáván časopis Der Boxer Blatter. Ve stejném roce, tedy v roce 1904, byl poprvé registrován Americkým Kennel Clubem. V roce 1905 byl doplněn původní standard, který ještě povoloval všechny barvy a stanovil výšku 45 až 50 cm. Na přelomu 19. a 20. století se často objevoval rozštěp patra a občas i nosu. S odstupem času je to hodně připisováno často velmi úzké příbuzenské plemenitbě.

Jak bylo ceněno dobrých psů, můžeme ukázat na příkladu výborného plemeníka Ringa v. Angertor, vítěze snad všech výstav, kterých se účastnil. Byl v roce 1906 prodán za 1 000 marek a pro představu, zda to bylo málo či moc, možná postačí dodat, že účastnický poplatek na výstavu se tehdy pohyboval kolem jedné marky.

Už kolem roku 1913 se na výstavách začali posuzovat odděleně psi v barvě žíhané a zlaté. Brzy, už v roce 1920, byli ze standardu vyškrtnuti bílí a černí psi a v roce 1926 byli ze standardu vyškrtnuti také strakoši. V roce 1925 byl boxer mezinárodně uznán coby plemeno FCI. Známá chovatelka F. Stockmann však neustále výrazně protestovala proti vyřazování boxerů ve výborném typu jen kvůli barvě. A tak se stalo, že ve 30. letech 20. století byli na čas povolení opět strakatí jedinci. Do této doby byli šampioni pod hranicí 50 cm. Ovšem nastaly tlaky na zvyšování kohoutkové výšky, a tak i na toto se při změně standardu v roce 1925 myslelo. V roce 1938 byly udělány ještě nějaké změny ve standardu a od té doby se již víceméně nezměnil. Co je možná překvapující, že se do země psů – Velké Británie – boxer dostal až po 1. světové válce, přesněji v roce 1933.

Jak ovlivnila válka chov

Dalším důležitým plemeníkem na počátku historie moderního chovu boxerů byl Rolf v. Vogelsberg majitele Philipa Stockmanna. Žíhaní boxeři v tu dobu nebyli moc rozšíření a právě tento pes je považován za hlavní pilíř v rozšíření žíhané barevné varianty. Bylo to v době před a během první světové války. Mnoho psů z jeho chovatelské stanice „von Dom“ bylo prodáno pro věhlas do Ameriky, kde následně sbírali mnohá nejvyšší ocenění. Po jeho smrti pokračovala v chovu a v boji za lepší boxery jeho manželka Friederum Miriam Stockmannová (nar. 1891).

Do války byli povoláni všichni boxeři, kteří byli šampioni (neboť se předpokládala dobrá povaha), a všichni psi cvičeni dle zkušebního řádu pro služební psy. Protože psů bylo nedostatek a mnoho jich ve válce umíralo, byli do války postupně vtáhnuti i psi „domácí mazlíčci“, neboť se u tohoto plemene očekávala poslušná, snadného výcviku schopná povaha. Chovatel boxerů P. Stockmann byl určen jako cvičitel psů do války. Psi nosili léky, potraviny a zprávy, vyhledávali zraněné lidi i nastražené miny, mimo to hlídali např. muniční sklady.

Jestliže 1. světová válka byla pro psy strašná, 2. světová válka byla ještě horší. Mnozí psi, kteří nesloužili ve válce jako pomocníci, byli určeni ke zkrmení. I když byl boxer na druhém místě hned po německém ovčákovi coby pomocník ve válce, např. psi p. Stockmannové byli určeni jako potrava pro lidi – ke zkrmení. Údajně se počet jejích boxerů pohyboval neustále mezi 30 až 40 jedinci. A tak aby svým psům dala alespoň nějakou šanci, začala je sama cvičit ke kurýrní službě pod palbou, i když do té doby se výcviku nikterak moc nevěnovala. O mnohé psy přišla, ale několik jich tímto zachránila. Zároveň díky dobrému výcviku dobrých psů udělala boxerům netušenou reklamu a ti začali být v Americe velmi žádáni. Po válce pak byla pozvaná do Ameriky jako rozhodčí na speciální výstavu, kde dostala darem několik špičkových štěňat od zdejších předních chovatelů. Psi z chovatelské stanice von Dom byli celosvětově známí a nadále neustále žádáni. Asi nejznámějšími plemennými psy z této chovatelské stanice je pes Sigurd (nar. 1930) a jeho vnuk Lustig.

22. 9. 1924 byl boxer zařazen mezi pět služebních / policejních plemen nejvhodnějších k výcviku. Kolem chovu boxerů, zejména v prvních padesáti letech, se pohybovalo mnoho umělců, zejména sochařů a malířů. Možná proto vypadá teď boxer tak, jak vypadá. Zajímavostí je, že mnozí boxera ztvárnili ve svých dílech v ideální představě o mnoho let dříve, než k takovému typu ve skutečnosti došli.

Zajímavostí je, že v roce 1950 z podnětu francouzského klubu boxerů vznikla Evropská unie spolků chovatelů boxerů se zkratkou Unibox. V roce 1962 došlo k úpravě – společnost byla přejmenována na Atibox–Association Technique Internationale du Boxer. Zakládajícími členy této staronové organizace bylo 15 států, včetně Uruguaye či Brazílie, avšak ČR mezi ně nepatřila.

Proč se jmenuje boxer právě boxer, se nikdy nepodařilo objasnit. Jediný věrohodnější nápad přišel s vysvětlením, že hlava tohoto psa připomíná boxerskou rukavici. Boxl se údajně říkalo jeho předchůdci a byla to přezdívka či zkratka slova Brabanter – brabantský býkohryz. V jednu dobu, kolem roku 1900, se mu také říkalo pivní boxer. A v podobném čase se o něm mluvilo i jako o německém buldokovi.

Chov v České republice

Československý klub chovatelů boxerů byl založen v roce 1926 a na zdárný rozvoj tohoto plemene měli největší vliv Alfréd Justitz, B. Svoboda a Dr. E. Just. Mezi první významné chovatele boxerů bezesporu patřili ing. Emil Kopecký a Dr. Pokorný. A právě Emil Kopecký, vlastnící boxera jménem Togo, stál u vzniku boxerů jako plemene, nejen u nás. Dále měl fenu Schlossfee v. Graudenz 154, které se neřeklo jinak než „Fracek“ a která stála u zrodu boxerů českého chovu.

Ještě ve 20. letech 20. století se u nás na výstavě objevovali mezi boxery angličtí buldoci. Plemenné znaky byly jasné, ale očividně ne každému a snadno je tak začínající chovatel přehlédl.

I když se u nás boxeři oficiálně chovali od roku 1902, nikdo jejich chov až po 1. světovou válku neřídil. První Československý klub chovatelů boxerů vznikl v roce 1926 v Praze a teprve od roku 1927 začala fungovat plemenná kniha. Prvním předsedou klubu chovatelů boxerů byl jeden z prvních jejich chovatelů u nás Václav Walter. Od roku 1927 se chovu začal věnovat Alfréd Justitz, který je dodnes známou legendou ve světě boxerů. Vedle Československého klubu chovatelů boxerů, který cíleně stavěl chov zejména na linii psa Rolfa v. Vogelsberga, existoval u nás současně i Deutscher Boxer – Club, který nejvíce prosazoval linii psa Bena Satana z chovatelské stanice Dr. R. Menzelové z Rakouska, pozdější emigrantky do Izraele.

Za zakladatelku chovu moderního boxera u nás je považována fena Bingo a dále pes Alfons v. Saalegau. Z jejich spojení vzešli typičtí, krásní a povahově vyrovnaní představitelé boxerů. Tři holky Arma, Allu a Astra a tři kluci Alf, Arras a Alan. Narodili se v chovatelské stanici de la Palette.

Popularita boxerů rychle stoupala a byl po dlouhou dobu u nás jedním z nejoblíbenějších, a tedy i nejvíce chovaných plemen. Náš chov boxerů byl velmi úspěšný a velmi dobře fungovala i spolupráce Čech, Moravy a Slovenska. Asi nejvíce u nás zářil chov boxerů v 70. a 80. letech 20. století. Velmi dobrý základ našich psů je postaven na importovaných psech z chovatelské stanice „von Dom“.

Boxer je středně velký, podsaditý pes, kvadratické stavby těla s dobře vyvinutými plasticky vystupujícími svaly. Krása hlavy spočívá v harmonickém poměru velikosti tlamy a mozkovny. Tlama by měla být co nejširší a mohutná. Hlava by měla být suchá, neměla by tedy vykazovat vrásky. Ovšem vrásky probíhající od kořene nosu směrem dolů do obou stran jsou naznačeny vždy. Při zvýšené pozornosti psa se však přirozeně tvoří vrásky na temeni hlavy. Tmavá maska se omezuje na tlamu a musí se zřetelně lišit od barvy ostatních částí hlavy. Hřbet nosu nesmí být přehnaně zamáčknutý do čela jako u buldoka, ale nesmí ani spadat. Nosní houba je široká a černá, velmi lehce vyhrnutá, s velkými nosními otvory. Špička nosu je poněkud výš než kořen nosu. Zuby – špičáky musí být postaveny co nejdále od sebe a musí být dobré délky, díky čemuž je přední plocha tlamy široká, téměř kvadratická. Se hřbetem nosu tvoří tupý úhel. Nahoru zahnutá část dolní čelisti s dolním pyskem označovaná jako brada nesmí nápadně přečnívat horní pysk, ale nesmí se ani pod ním ztrácet. Musí být při pohledu zepředu i zezadu dobře vyznačena. Řezáky dolní čelisti nesmějí být při zavřené tlamě vidět, stejně tak jazyk. Dolní čelist lehce přesahuje horní čelist a je lehce zahnutá směrem nahoru. Boxer má předkus. Tmavé oči nejsou příliš malé, ani vystupující, ani příliš hluboko uložené. Okraje víček musejí být dobře pigmentované – tmavé. Uši jsou přiměřené velikosti, ponechány v přirozeném stavu, nasazeny na nejvyšším místě temene. V klidu přiléhají k lícím a při vzbuzené pozornosti psa spadají s výraznou vráskou kupředu. Kupírování uší u nás bylo zakázáno ode dne 1. 7. 1993, v Německu už od roku 1987.

Krk by měl být značné délky, silný, svalnatý a suchý. Hřbet je včetně bederní partie krátký, pevný, rovný, široký a silně osvalený. Záď lehce skloněná, ploše klenutá. Hloubka hrudníku odpovídá polovině kohoutkové výšky, hrudník je hluboký a dosahuje k lokti. Dále je dobře vyvinuté předhrudí. Krátké pevné slabiny jsou lehce vtažené. Končetiny při pohledu zepředu a zezadu jsou rovné. Ocas je nasazen spíše výš a je ponechán v přirozené podobě. Kůže je suchá a pružná, srst krátká, tvrdá, lesklá a dobře přiléhající.

Barva srsti může být žlutá nebo žíhaná. Žlutá se vyskytuje v různých odstínech od světle žluté až po tmavou jelení červeň. Nejkrásnější barva však je někde mezi těmito extrémy, tedy červenožlutá. Žíhaná varianta má na žlutém podkladě (viz výše) tmavé nebo černé žíhání probíhající ve směru žeber. Základní barva a žíhání se musí od sebe navzájem jasně odlišovat. Běžná je černá maska. Bílé odznaky jsou povoleny, není jim přikládána žádná vážnost, spíše jsou v chovu upřednostňováni jedinci s málo bílými znaky. Nejsou však rozhodčími zatracováni.

Kohoutková výška psů se pohybuje mezi 57 až 63 cm a fen 53 až 59 cm. Hmotnost je u psů nad 30 kg a u fen nad 25 kg.

Za vady je považováno například: ukazování zubů nebo jazyka, přílišná slintavost, uši růžicově složené, volná kůže na hrdle, maska přesahující tlamu, příliš husté nebo jen ojedinělé žíhání, slévající se barvy, jiné barvy a zbarvení, u nichž bílá pokrývá více než třetinu těla. Uši a ocas byly a někdy i ještě jsou problémem, protože po dlouhou dobu byly kupírovány, a tedy nebyl upevněn jejich vzhled. A tak se stává, že jedno ucho má tendenci odstávat a druhé nikoli, a že ocas není zrovna v ideální pozici.

Je to zvědavý pes s kouzlem osobnosti, zároveň pes pevných nervů, stále v dobré náladě, čestný a zároveň především v mladém věku výrazně bouřlivý. Tato jeho divoká bouřlivost může způsobovat nedorozumění mezi psem a jeho pánem. Přitom je to pes, který touží potěšit svého pána a především v dospělém věku chce žít jen pro svou rodinu.

Boxer má velmi rozmanitou mimiku, a to nejen obličeje, ale i pohybu. Má milý, veselý a jiskrný pohled a měkké srdce. Poměrně snadno lze pochopit, co po vás boxer chce. Téměř o všechno si umí říci. Zároveň je to klaun, který má skvělý smysl pro humor. Je vždy připraven si hrát, pracovat či běhat. Jeho spontánnost může některé lidi unavovat, nebo dokonce i lézt na nervy. Proto to není v tomto ohledu pes úplně pro každého. Potřebuje trpělivého, klidného a důsledného pána. Pak se z něj v dospělosti stane perfektní partner i do nepohody. Pokud je výchova správně nastavena, nestane se z něj svéhlavý paličák, ale vyrovnaný, poslušný a chápající člen rodiny. Jestliže je s ním však špatně zacházeno, nebo nenajde-li boxer se svým pánem společnou řeč, jeho dobré vlastnosti budou utlumeny a naopak se objeví ty, které nejsou typické pro boxera, jako je nespolehlivost, zbabělost či dokonce nevypočitatelnost.

Jako štěně může působit nezvladatelně, divoce, příliš aktivně a potřebuje opravdu hodně zábavy a kontrolovatelného pohybu. Miluje hry s ostatními psy, kteří jsou laděni na podobnou vlnu. Rozdíl mezi jeho dětstvím a dospělostí je značný. Má-li štěně či mladý pes boxera málo pohybu a her, má tendence ničit zařízení bytu, či přeorganizovávat zahradu. Nejde o nic, co by dělal na truc, jen se zaměstnává podle svého. Samozřejmě si neuvědomuje hodnoty věcí, které svými zuby a drápy ničí, ani k čemu slouží. Chce se jen zabavit. S tím je i spojeno případné utíkání. Boxeři nemají tendence se toulat a už vůbec ne běhat za divokou zvěří po lese. Ovšem pokud se mladý boxer věčně nudí a zjistí, že největší dobrodružství jej čeká za plotem zahrady, kterou obývá, může začít mít tendence se toulat. Vše tedy pramení z toho, kolik je mu věnováno času ze strany jeho majitele. Jen opravdu zanedbatelné procento psů má toulání a útěky z domu zakotveny geneticky.

Boxer je především hravý pes, se stálou povahou. Hned tak ho něco nevyvede z míry a v dospělosti má vyrovnanou povahu. Jakmile překlene trochu problematický pubertální věk, stává se z něj nekomplikovaný, poslušný, spolehlivý partner, který nezkazí žádnou legraci. Vedle hraní, skotačení, skákání a běhání mají většinou rádi cákání a plavání ve vodě. Někteří si i vyhrají se zahradní hadicí. Majitel boxera však musí mít na mysli jeho zdraví a zejména mimo letní období pohlídat, aby jeho pes zbytečně neprochladl.

Jak již bylo napsáno výše, kromě přibližně prvního roku až roku a půl věku se chová v domě klidně a není hlučný. Nemá tendence zbytečně štěkat, i když jeho zvukový repertoár je rozmanitý. Štěňata a mladí psi neúnavně vnucují svému pánovi hračky nebo své běhací hry. Bez rozdílu věku se rádi sápou do tváře, olizují a „dávají pusinky“. S oblibou skáčou po lidech i honí auta a cyklisty. Na toto krajně nevhodné chování je potřeba se zaměřit hned od štěněčího věku a nepřipustit, aby skákání po lidech cizích ani domácích stejně jako pronásledování dopravních prostředků se nerozvinulo, respektive aby se udrželo pod kontrolou v přijatelné mezi.

Hlídač, jak má být

I když je to přátelsky laděné plemeno, každého člověka za svého kamaráda nepřijme. Zejména psi – samci jsou v dospělosti k cizím lidem na oko nevšímaví, až nedůvěřiví a podezíraví. Někdy jim i déle trvá, než k určitým lidem, kteří již nejsou až tak úplně cizí, najdou cestu přátelství a důvěry. Přesto většina boxerů známé lidi bouřlivě vítá.

Celkově je boxer výborný hlídač. Je velmi ostražitý a neustále sleduje, co se kolem něj i v dálce děje. Každopádně ani při hlídání příliš neštěká. V případě potřeby vyniká velkou bojovností. Psi bývají jaksi ostřejší a tvrdší nežli feny. Feny jsou zase jednodušší při výchově a jako rodinní psi. Boxer je pes odvážný, dostatečně sebevědomý a nebojácný, vždy připraven bránit svého pána. Nebývá však ve své podstatě útočný, protože na prvním místě je u něj dobrosrdečnost a rozvaha.

Boxer a rodina

Všude a ze všeho se raduje a tento šťastný pohled na svět dokáže částečně přenášet i na svého pána, jsou-li spolu sehraní. Boxer je nespoutaný, velmi spontánní, extrovertní a nebývá nervózní ani neohleduplný. Velmi se upíná ke své rodině, kterou nadevše miluje. Je citlivý na domácí náladu. Neustále chce mít přehled, kde se co děje, kde kdo je a co dělá. Chce být právoplatným členem rodiny a dělá všechno pro to, aby jím byl. U všeho chce být, do všeho strká nos, všechno chce vidět. Velmi se váže na svého pána. I když je přítulný a často se zejména feny nechají rády pomazlit jinými lidmi, je svému pánovi věrný a totéž očekává od svého pána. Proto se může občas projevovat v různé míře z jeho strany žárlivost. Ve vážných situacích začne vystupovat sebevědomě a působí neohroženě.

Boxer patří mezi poměrně tvárná a učenlivá plemena. Zejména mladí psi mohou mít problémy se soustředěním, při výcviku jsou roztěkaní a obtížněji se koncentrují. Je proto vhodné zařadit výcvik až v druhé polovině vycházky, kdy je pes již trochu vyběhaný a nepřekypuje tolik energií. Boxeři bývají při chuti, proto se dobře motivují na pamlsky. Příliš mnoho odměn však může vést k zažívacím potížím či obezitě.

Výchova

Boxer je schopný poslouchat všechny členy rodiny, i když nejvíc tíhnou k jednomu člověku. Dokáže se podřídit a přizpůsobit novým situacím, nestresuje a nevadí mu v případě dobré socializace žádné vzruchy. Proto je ochotný poslouchat v každém prostředí, ale pozornost udržuje těžko. Starší jedinci vůbec nemají potřebu odcházet od svého pána a chůze bez vodítka je u nich jakousi samozřejmostí. Neznamená to však, že ho nezajímá, co se děje kolem něho.

Jak již bylo psáno, problémem je, že boxer velmi těžko udrží svou pozornost k jediné věci. Jsou zvědaví a snadno se nechají rozptýlit. Při výchově a výcviku potřebuje cit, porozumění a zároveň důslednost a ráznost. Pozor. Ráznost nezaměňujte za tvrdost v zacházení. Potřebuje srozumitelné vysvětlování, co může a co ne a jak který cvik vypadá.

Bohužel dlouho trvá, než dospěje, a proto i výcvik trvá dlouho. Ne že by boxeři nedokázali pochopit jednotlivé cviky, ale rádi zkoušejí, jak ten který cvik vylepšit či zkreativnit. Pracuje rád a ochotně, ale majitel musí vědět, jak na něj. Musí si vzájemně porozumět a bez trhlin projít psí pubertou. Chce cvičit a je škoda, když mu to jeho majitel neposkytne. Boxer je sice ideálním rodinným psem, ale také zároveň pracovně–sportovním. Boxer opravdu potřebuje čas. Každý cvik má svůj čas. Boxer cvičí rád, ale ke každému dokonalému cviku musí dozrát.

Výcvik

Častá hra podporuje chuť cvičit. Zároveň utužuje důvěru v majitele a otevírá cestu k pochopení se navzájem. Někdy se může zdát, že výcvik poslušnosti probíhá příliš pomalu. Je to dáno jeho přílišnou hravostí v mladém věku. Zde je nutná trpělivost a nic neukvapit. Rozhodně se nedoporučuje cvičit jen sporadicky. Naopak, boxerovi vůbec nevadí, když bude nejrůznější cviky procvičovat několikrát za týden. A třeba i každý den, hlavně že se něco děje a není to stereotypní. Při pravidelnosti se dokonce boxer začne dožadovat cvičení a bude svému majiteli připomínat, „že už je čas jít na cvičák“. Někdy může být výcvik mladého boxera na cvičáku s jinými plemeny trochu demotivující. Výcvik jednotlivých cviků trvá u mladého boxera déle než u mnohých jiných plemen, ale dožene je. Ba dokonce časem i předežene. Rozhodně se boxer nehodí pro lidi, kteří netrpělivě tlačí na podávání bezchybných výkonů v mladém věku. Při snaze rychle dohnat ostatní psy ve výcviku se může snadno stát, že se ztratí kouzlo pochopení a spolupráce mezi psem a psovodem. Následně výsledky budou stagnovat a k dokonalosti již nikdy nedojde. Je důležité zachovat příjemný temperament, chuť pracovat, chuť soutěžit. Přibližně do dvou let je to skotačivý neposeda, který rád zkouší trpělivost svého pána. Pak přijde zlom a ukáže se, že ta trpělivost za to stála.

Třebaže je v mládí rozpustilý, v dospělosti je to pracovní dříč. Vedle dobré poslušnosti má i velice dobrý čich. I výcvik ve stopování potřebuje trpělivost, vhodnou motivaci a časté opakování, ale na tomto poli je na stejně výborné úrovni i rychlosti výuky jako většina ostatních pracovních plemen. Díky tomu, že má rád rozmanitou práci a spolupráci, je velmi vhodný i k záchranářskému výcviku. Výcvik obrany je někdy trochu zdlouhavější, kvůli jeho rozjařenému chování a krátké a široké tlamě. Jedinou nevýhodu při výcviku boxera ve všech disciplínách je potřeba vidět v rozmanitosti počasí. Nedoporučuje se s boxerem cvičit, jde-li teplota nad 25 °C. A to žádnou z disciplín, ani jiný sport vyžadující fyzickou námahu. Na druhé straně je boxer také tak trochu zimomřivý. V zimě většině jedinců dělá problém lehnout na povel a zůstat ležet. Zpravidla na studenou, zasněženou či mokrou zem ani nedosedá. I kdyby byl ochotný tento chlad přetrpět, kvůli jeho krátké srsti a často téměř holému břichu by rychle hrozilo prochladnutí. V dospělosti, po plném vývinu kostry, je vhodné psa naučit běhat vedle kola. Nejenže je do chovu zapotřebí provést test vytrvalosti, který se zpravidla provádí coby běh vedle kola na určitou vzdálenost, ale zároveň je to vhodným prostředkem, jak temperament psa a touhu po pohybu u něj uspokojit.

Je to typický rodinný pes, jenž si rozumí zejména s dětmi školního věku, se kterými je laděný na stejnou notu. Má v sobě ukrytu moudrou shovívavost, což se odráží zejména při kontaktu s malými dětmi. K celé své rodině je otevřený, přátelský a přítulný. 

Existují tři základní nejvýraznější onemocnění u boxerů. Jedná se o spondylózu, onemocnění srdce a nádorová onemocnění. Postižení spondylózou je měřitelné a v chovu je kontrolováno, aby nebezpečně postižená zvířata nebyla používána v chovu. Jedná se o degenerativní změny malých meziobratlových kloubů, často se vyskytující společně s kostními výrůstky na jednotlivých obratlích. Toto onemocnění mnohdy vede až k úplnému ochrnutí. Onemocnění srdce u boxerů se vyskytuje nejčastěji coby primární dilatativní kardiomyopatie, která způsobuje selhání srdce, anebo ve formě abnormálního zúžení hrdla aorty. Toto onemocnění postihuje štěňata. Výrazněji se také v chovu boxerů objevují nádory. Ty mohou být jak maligní (zhoubné), tak i benigní (nezhoubné). 

Dále se u boxerů, obdobně jako u většiny ostatních plemen, objevuje epilepsie, torze žaludku a dysplazie kloubů kyčlí a loktů. Stejně tak von Willebrandova nemoc – nemoc krve. Ta je zřejmě úzce spojena s poruchou štítné žlázy. Mnohem méně, ale přece se u boxerů může objevit poměrně mladá nemoc, jako je progresivní axonopatie, což je degenerace motorických nervových vláken. Dále ve spojitosti s boxery je známý vředovitý zánět tlustého střeva, tedy histiocytární ulcerózní kolitida. Několik nemocí je také ve spojitosti s očima. Většina boxerů má povislé spodní víčko, ve kterém se snadno hromadí nečistoty, a pes pak hodně slzí. K vidění je jak entropium, tak ektropium, distichiáza, tak šedý zákal. U boxerů mají víčka těsně přiléhat, avšak ne vždy tomu tak je, zejména kvůli vráskám v obličeji. U mnohých boxerů je povislé víčko na hranici ektropia, které je dědičné. Je-li zarudlé oční víčko, červená spojivka nebo příliš výrazné či husté výtoky z očí, je potřeba vyhledat veterináře.

Boxeři jsou také velmi vnímaví na pyly a celkově alergie přenosné vzduchem. I u boxerů se objevuje neurogenní dermatitida. Jedná se o intenzivní a neúnavné olizování jednoho místa na těle (nejčastěji tlapky) až do rozsáhlých ran. Starší jedinci inklinují k nádorům, vředům a hypertrofiím. Někteří jedinci mohou mít problémy s dýcháním, zejména při vyšších teplotách, a téměř všichni bez výjimky dosti výrazně chrápou. Zdánlivě banální se mohou zdát problémy spojené s ponecháním dlouhého ocasu. Někteří jedinci, zřejmě i v důsledku více než sto let trvajícího kupírování, mají konec ocasu citlivější konec k poranění. Boxeři plni nadšení vrtí velmi často ocáskem, kterým při své délce bouchají do nábytku, zdí, klece a všeho, co stojí v cestě. Snadno se pak vytvoří ranka zejména na špičce ocasu, a nejenže toto místo poměrně výrazně krvácí, ale i se špatně ošetřuje a hojí. Z toho důvodu se hodí spíš do větších bytů, byť jinak žití v méně metrážním bytě mu nečiní žádné problémy.

Dnes už asi mnohé lidi nepřekvapí, že se rodí i bílí boxeři, přestože se po desetiletí chovatelé snažili toto zbarvení vymýtit. Bílých štěňat se rodí poměrně hodně. Odhaduje se kolem 20 % z celkového počtu narozených štěňat boxerů. V některých liniích až 30 %. Nejenže bíle zbarvený pes neodpovídá standardu, ale může si ve vínku nést další problém a to hluchotu. Toto onemocnění není až tak vzácné, jak by se mnozí domnívali, ale ani běžné. Má-li pes alespoň nějaké barevné skvrny kolem uší a na hlavě, je vypozorováno, že tito jinak bílí boxeři bývají postiženi sporadicky. Největší skupinu boxerů postižených hluchotou tvoří zcela bíle zbarvení jedinci. U bíle zbarvených boxerů je také možná přecitlivělost na sluneční záření. Způsobuje to nedostatek pigmentu u některých jedinců.

I když se může zdát z výčtu nemocí, že snad není zdravého boxera, zdání samozřejmě klame. To, že existuje tak dlouhý seznam nemocí u tohoto plemene, je dáno tím, že chovatelé se nebojí o problémech mluvit, nic nezastírají a problémy se snaží řešit i jim předcházet. Což bohužel není u jiných početných plemen až tak běžné. Toto plemeno se dožívá průměrně 9 až 10 let, starší psi jsou spíše výjimkou. Feny mají zpravidla početné vrhy se 7 až 10 štěňaty.

Povinná vyšetření
Boxer klub podmiňuje uchovnění pouze vyšetřením na spondylózu (SA). U jednotlivce musí být stupeň spondylózy nižší než 4, chovné páry se ale musejí sestavovat tak, aby součet stupňů spondylózy nepřekročil 4 (kontrolovaný chov) nebo 3 (výběrový chov). V rámci standardu jsou pak řešeny některé další aspekty týkající se zdraví, především kryptorchismus (nesestoupnutí jednoho nebo obou varlat do šourku) a stomatologické vady. 

Mezi doporučená vyšetření patří ještě rentgeny kyčlí a loktů ke zhodnocení z hlediska dysplazie (DKK a DLK) a rentgen ramenních kloubů kvůli riziku OCD (osteochondrozy).  Pro chovatelské účely se rentgeny kyčlí provádějí až po ukončení růstu kostry, u boxerů tedy kolem 15. měsíce věku. Dřívější vyšetření kyčelních kloubů (dokud pes roste) však významně rozšiřuje možnosti léčby případné dysplazie a zvyšuje tak šance na plnohodnotný život. Pes po některém z chirurgických zákroků řešících dysplazii kyčelních kloubů však není vhodný do chovu.

Vedle rentgenových snímků kloubů lze doporučit i preventivní kardiologická vyšetření (vyšetření srdce), u chovných jedinců ideálně před prvním krytím, u psů a fen v čistě zájmovém chovu pak nejpozději v pěti letech věku. Vyšetření poslechem je spíše orientační, přesnější přehled poskytne natočení ekg, případně ultrazvukové vyšetření srdečního svalu. 

Existují i laboratorní vyšetření, doporučovaná k prevenci geneticky vázaných onemocnění, například genetické testy na degenerativní myelopatii (DM). Toto závažné neurodegenerativní onemocnění je zákeřné v tom, že se dědí autosomálně recesivně, tedy existují klinicky naprosto zdraví přenašeči. Nemocné bývá pouze zvíře, které zdědí vlohy pro DM od obou svých rodičů. Mezi příznaky choroby patří poruchy koordinace pohybů a hybnosti, slabost (obvykle počínající na zadních končetinách) a další soubor neurologických příznaků. Onemocnění se obvykle projevuje během zralé dospělosti, je progresivní a v současné době neléčitelné. Obvykle výrazně zkracuje život, respektive většina psů bývá utracena, než se příznaky stanou příliš trýznivé.

Testování chovných psů dokáže tuto nemoc zcela eliminovat, aniž je nutné zdravého přenašeče hned vyřazovat z chovu. Pro narození klinicky zdravého vrhu totiž stačí, je-li přenašeč nebo nevyšetřený pes spojen se zcela zdravým (tzv. clear, čistým) jedincem. Ze spojení clear jedince a přenašeče vznikne zcela zdravý vrh, přibližně polovina štěňat budou také zdraví přenašeči. Dokonce i při spojení clear zvířete s postiženým psem (příznaky nemoci se mohou projevit až po několika úspěšných krytích) se narodí zdravá štěňata - pouze budou všechna přenašeči. 

Zatímco degenerativní myelopatie je známá u většiny plemen, arytmogenní kardiomyopatie pravé komory (ARVC) je specifickou chorobou německých boxerů. Podstatou onemocnění je atrofie svalových buněk srdečního svalu a ukládání tuku v srdečních buňkách. První projevy se objevují okolo 6. roku věku a zahrnují pestrou paletu příznaků - náhlé krátké bezvědomí, dušnost, bušení srdce, arytmie, neochota k pohybu a další. V některých případech může být prvním příznakem až náhlý úhyn. Ačkoliv nemoc neumíme zcela vyléčit, včasná diagnoza dává naději na zmírnění příznaků, prodloužení života a udržení jeho kvality. Genetické vyšetření na ARVC je založeno na markeru STRN, nikoliv na přímém zjištění kauzální mutace, která dosud (2021) není známa. Stanovení markeru je však velmi spolehlivé - při STRN v homozygotním stavu je pravděpodobnost onemocnění téměř 100%. Nejednoznačná je situace u heterozygotů (nositelů jedné mutované a jedné zdravé varianty genu). Tito jedinci mohou být zcela zdraví, nebo také postižení mírnější formou onemocnění. Více si můžete přečíst zde. 

Běžná péče o zevnějšek boxera není nijak náročná ani vám nezabere mnoho času. Udržujeme krátkou délku drápů a dbáme na čistotu ušních zvukovodů. Pozornost věnujeme také kůži, náchylné k podráždění a dermatitidám. Zejména v místě vrásek (i když oproti jiným molossům jich boxer nemá tolik) je třeba udržovat kůži v čistotě a suchu. 

Péče o srst boxera je snadná, stačí jednou za čas překartáčovat a v době línání je vhodné používat gumovou rukavici, která dobře uvolněnou srst zachycuje. U některých jedinců probíhá přelínávání dvakrát do roka, u jiných je línání jaksi celoroční záležitostí. Záleží na teplotě okolí v místě jeho žití. Rozhodně to není pes vhodný k celoročnímu ubytování venku. Nesnese ani velkou zimu, avšak ani vedra. Proto je potřeba v letních měsících dbát na možnost stínu a dostatek vody k pití i svlažení.

Boxer je velice obratný, rychlý a mrštný skokan. Typický pes pro agility. Protože mnozí boxeři rádi aportují, hodí se i pro hru s talířem zvanou frisbee. Jelikož je neobyčejně hravý, tak jej rozmanité cvičení baví. Velmi zábavný je dogdancing, a tedy i na tomto poli jsou boxeři schopni vynikat.

Od počátku své existence zvládal všestranný výcvik, tedy jak poslušnost, obranu, tak i pachové práce – stopování. U nás byl známým pracovním plemenem, do 90. let 20. století byl hojně viděn na cvičištích psů. Přílivem nových plemen se dostával do pozadí a na poli oblíbenosti se ocitli psi, se kterými jde výcvik podstatně rychleji, především ovčácká plemena. 
Díky dobrému čichu je slibným plemenem pro záchranářský výcvik, zkrácený čenich a krátká srst však limitují jeho využití - v létě se přehřívá a v zimě snadno prochladne. 

U velkých psů je dvojnásob důležitá kvalitní strava již od nejútlejšího věku. Lze krmit kvalitními granulemi určenými pro velká plemena, nebo i domácí stravou, ať už vařenou nebo BARFem. V tomto případě je ale třeba věnovat více času jak studiu výživových tabulek, tak i péči o bezchybné skladování a zpracování surovin. Protože má boxer vysoké nohy a hluboký hrudník, je u něj důležitá maximální prevence torze žaludku (zvýšené misky, granule zalité vodou, po jídle klidový režim).

Chov boxera patří ke středně až trochu více finančně náročným. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Například psi pohybující se u koní nebo na statku by měli být očkováni proti tetanu, který není součástí základní vakcinace. 

Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

Významnou položkou v rozpočtu je krmení. Boxer je velké plemeno, jeho adekvátní výživa proto něco stojí. 15 kg pytel slušných granulí (nikoliv těch nejlepších) začíná na 850 Kč a dospělému boxerovi ve střední zátěži vystačí na necelé dva měsíce. Na trhu jsou i levnější granule, jejich složení však nelze označit za vyhovující. Při krmení domácí stravou se dostanete na podobnou částku, budete-li kupovat suroviny přiměřené kvality.

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 200 - 400 Kč, podle zvoleného přípravku. 

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Rodokmen není jen vstupenka na výstavu či do některých sportovních a pracovních odvětví (jsou zkoušky či soutěže, které lze absolvovat pouze se psem s průkazem původu). Zájmem chovatelů i nových majitelů štěňat by mělo být především zdravé štěně, které svou povahou i exteriérem odpovídá standardu plemene.

Absolutní jistotu odpovídající povahy i exteriéru vám samozřejmě nikdo nezaručí, nicméně u psů s průkazem původu je riziko nestandardního či nemocného zvířete mnohem menší. Boxer má některá zdravotní vyšetření chovných jedinců povinná, mnoho chovatelů provádí navíc i vyšetření doporučená.

Plánujete-li psa jako rodinného kamaráda či na sport, lze ušetřit peníze například pořízením zvířete s drobnou vadou exteriéru (např. nestandardní zbarvení), kvůli které není vhodné do chovu a na výstavy. V ostatních aspektech (povaha, zdraví, exteriér s výjimkou uvedené vady) však stále má výhody plynoucí z čistokrevného chovu. 

Knihy o plemenu

Německému boxerovi se věnují například knihy Německý boxer nebo novější Německý boxer - úplný přehled plemene.

Časté dotazy

Na co se často ptají zájemci o boxera: 

Kolik stojí štěně boxera?

Boxer s průkazem původu stojí nejčastěji kolem 20 000 Kč, ovšem potomci výstavních šampionů, ze zahraničních spojení nebo po pracovně vynikajících rodičích mohou přijít i na dvojnásobnou částku. 
Většinou také sáhnete hlouběji do peněženky také při koupi fenky, zvláště má-li potenciál do chovu. 

Pro koho se boxer hodí?

Hodí se pro různě početnou rodinu, bezdětnou i s dětmi, se seniory či bez nich. Nic z toho není problém, avšak za předpokladu, že psovi bude poskytnuto dostatečné fyzické i psychické vyžití. Jeho pán musí být aktivní člověk, který najde každý den dostatek času na to, aby svého boxera zabavil, zaměstnal i tak trochu unavil. S přibývajícím věkem psa a velmi postupným ubíráním na intenzitě pohybu lze najít kompromis mezi nezničitelnou aktivitou boxera a vcelku snadno vyčerpatelného člověka, ale v mladém věku boxer nepřistoupí na občasné nicnedělání, aniž by svou nespokojenost s nevybitým temperamentem nedal patřičně najevo.
Zda si boxera může pořídit i začátečník, na to neexistuje jednoznačná odpověď. Asi nejvýstižnější odpověď zní ano, ale za předpokladu plného uvědomění si, jaké má boxer požadavky na dobrý život, za předpokladu trpělivosti a neuspěchání výcviku a výchovy, a v neposlední řadě v případě, že majitel je fyzicky aktivní člověk, v jehož životě a aktivitách je místo i pro psa. Je to sportovně laděný pes, který bude vynikajícím společníkem v podobně laděné rodině.

Kde bude spokojený?

Boxer je energický pes, to však neznamená, že by neměl rád pohodlí. Vzhledem k jeho velikosti a kratičké srsti je vhodné, aby měl přiměřeně měkké místo na spánek a odpočinek, aby nedocházelo k otlakům. Má-li každý den dostatek pohybu, nedělá mu problém ani bydlení v městském bytě. Naopak se nehodí pro celoroční pobyt venku. Tepelný komfort by sice šel zajistit dobře izolovaným zázemím s možností vytápění, přítulnému boxerovi by však nevyhovoval nedostatek kontaktu s rodinou. 

Jak se německý boxer snáší s ostatními zvířaty?

Ve vztahu k ostatním zvířatům je boxer ve štěněčím věku hravý, v pubertálním věku ohnivý a v dospělosti většinou nevšímavý. Proto se musí ve výchově ke správnému chování při kontaktu s ostatními zvířaty přistupovat trochu odlišně s ohledem na věk boxera. Vždy pes musí být veden k tomu, že hra se nesmí přesmyknout k lovu, a že i hra musí mít nějaká pravidla, která budou vyhovovat všem zúčastněným. Musí být pod kontrolou a tak trochu řízená. Pes nikdy nesmí mít v mladém věku špatné zkušenosti a nesmí se naučit ani nevhodnému chování k dalším zvířatům. Výchova bouřlivého štěněte v tomto ohledu není rozhodně snadná, ale zároveň je nevyhnutelná. Jak se bude boxer chovat v dospělosti k ostatním zvířatům, zpravidla záleží na kladných a záporných zkušenostech v mladém věku. Lovecké pudy má boxer výrazně potlačeny, přesto snad není boxer, který by neběžel za utíkající sousedovic kočkou. Při správné výchově si boxer v dospělosti ostatních zvířat nevšímá a soužití s kočkou, papouškem či králíkem mu nečiní potíže.

Jak vychází s jinými psy?

Zpravidla dobře vychází s jinými psy ve vlastní smečce, avšak u některých jedinců, zejména psů – samců, se může stát, že se k jiným psům bude chovat dominantně. Někdy nemusí ani s rvačkou začít jiný pes. I boxer sám může být iniciátorem v možné šarvátce. Feny v tomto ohledu jsou podstatně méně impulzivní a na šarvátky pomýšlejí jen spíše výjimečně. Někteří boxeři jsou rváči kvůli špatné výchově, jiní mají silnou popudlivou dominanci již v sobě. V dospělosti se takové chování už velmi těžko „převychovává“ či odnaučuje, a tak jediným řešením je naučit psa vynikající poslušnosti a zároveň se snažit těmto konfliktním situacím předcházet.

Aktivity pro boxera

Je velice obratný, rychlý a mrštný skokan. Typický pes pro agility. Protože mnozí boxeři rádi aportují, tito se hodí i pro hru s talířem zvanou frisbee. Jelikož je neobyčejně hravý, tak jej rozmanité cvičení baví. Velmi zábavný je dogdancing, a tedy i na tomto poli jsou boxeři schopni vynikat.

Pracovní využití boxera

Od počátku své existence zvládal všestranný výcvik, tedy jak poslušnost, obranu, tak i pachové práce – stopování. U nás byl známým pracovním plemenem, do 90. let 20. století byl hojně viděn na cvičištích psů. Přílivem nových plemen se dostával do pozadí a na poli oblíbenosti se ocitli psi, se kterými jde výcvik podstatně rychleji, především ovčácká plemena. 
Díky dobrému čichu je slibným plemenem pro záchranářský výcvik, zkrácený čenich a krátká srst však limitují jeho využití - v létě se přehřívá a v zimě snadno prochladne. 

Jak sehnat štěně?

Ujasněte si, zda chcete především aktivního rodinného společníka, psa k pokročilému výcviku, nebo zda máte výstavní a chovatelské ambice.  Zaměření jednotlivých chovatelských stanic je různé a i když boxer je pořád boxer, mezi výstavními a pracovně-sportovními liniemi jsou přeci jen rozdíly. 
Pokud tápete a nemáte ve svém okolí žádného známého, který by měl o chovu boxerů přehled, nejlépe uděláte, kontaktujete-li přímo chovatelský klub. 

Proč dát přednost štěněti s PP?

Psi a feny, kteří jsou zařazováni do chovu, musí absolvovat tzv. výkonnostní zkoušku. Ta představuje běh (zpravidla vedle kola) na 20 km za přítomnosti rozhodčího. Po prvních 8 km přichází první 15minutová přestávka. Jedinci, kteří vykazují zdravotní problémy, včetně psů s poraněnými tlapkami, jsou ze zkoušky vyloučeni. Následuje dalších 7 km a 20minutová přestávka, při které jsou zkontrolovány tlapky u všech přítomných jedinců. Na závěr zkoušení jedinci doběhnou zbývajících 5 km. Po ukončení celkového běhu, nejdříve však po 20 min., je prověřena ochota psa k práci, zpravidla cvičením poslušnosti na vodítku dle ZM bez výstřelu.
Chovní psi a feny jsou také vyšetřováni na spondylózu, případně na další onemocnění (viz výše), projít také musejí posouzením exteriéru. 
Pořídíte-li si potomka takto prověřených rodičů, získáte maximální možnou jistotu, že váš boxer bude vypadat opravdu jako boxer a bude mít i povahové rysy typické pro příslušníky tohoto plemene. 
- V neposlední řadě také nepodporujete množitele, kteří produkují exteriérem i povahou nevyrovnaná zvířata, často i s přimísením jiného plemene. Ještě lepší variantou jsou ti, kteří tak činí z neznalosti a o fenu i štěňata se aspoň slušně starají. Není však málo ani množitelů nejhrubšího zrna, kteří chovají větší množství psů v nevyhovujících podmínkách, čistě „na kšeft“. 
Více na téma "chov s PP a bez" naleznete v tomto článku. 

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

Již při prohlížení nabídek štěňat můžete rozpoznat několik varovných signálů, že s chovem nemusí být všechno zcela v pořádku. Například:
 - inzerát uvádí "s PP", ale nejmenuje chovatelskou stanici (PP tak může být od nějakého více či méně pofidérního klubu a jde v podstatě jen o cár papíru).
 - cena štěněte je podezřele nízká
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od feny štěně mladší 50 dnů je dokonce nezákonné!)
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho  nestandardním exteriérem. Každé štěně po uchovněných rodičích dostává PP, i kdyby jich bylo ve vrhu dvacet a bylo jakkoliv nestandardní.
Další tipy pro správný výběr chovatele naleznete v tomto článku. 

Vhodné jméno pro německého boxera

Ačkoliv jsou chovatelé, kteří při včasné rezervaci umožňují, aby si nastávající majitel štěně pojmenoval po svém (jediným omezením je počáteční písmeno podle pořadí vrhu), většinou kupujete štěně již pojmenované, jeho jméno je uvedeno v průkazu původu a dalších dokumentech, pokud se vám ale nelíbí, můžete štěněti říkat úplně jinak a používat jméno podle svého vkusu. 
K boxerovi se nabízejí jména jako Rocky, Rambo, Xena nebo třeba Blesk.

Jaké jsou vhodné doplňky pro boxera?

Vzhledem ke zvýšené dispozici k onemocněním páteře je vhodné nahradit obojek hrudním postrojem, který méně zatěžuje páteř. Na druhé straně, zejména temperamentní mladé psy může být problém na postroji udržet, pokud je něco opravdu rozruší. 
Pokud se psem jezdíte autem, myslete na jeho i vaši bezpečnost. Optimální je umístění psa v kufru auta, nejlépe odděleného od prostoru pro lidskou posádku pevnou mříží. V kufru může být pes volně nebo v přepravní schránce nebo kleci. Kufr auta i případný přepravní box musí být dostatečně prostorný a dostatečně větraný. 
Pokud chcete vozit psa v kabině auta, nezapomeňte na vhodný postroj. U takto velkého plemene opravdu dbejte, aby měl patřičný atest (tj. aby psa v případě nárazu skutečně udržel). Speciální postroj do auta se připevňuje buď přímo do klipsu pro bezpečnostní pás, nebo s pomocí bezpečnostního pásu. 

Na některých veřejných místech se neobejdete bez náhubku. Ten by měl být dostatečně prostorný, aby v něm pes mohl zívat, dýchat s otevřenou tlamou a olizovat si pysky. Ideálním materiálem je pevný plast, špatné nejsou ani tradiční kovové košíky. Lehké kožené nebo nylonové náhubky se hodí, používáte-li košík pouze výjimečně nebo ho  často potřebujete složit do kapsy. Stále však musí jít o náhubek typu košík, tedy platí výše uvedené - náhubek musí umožňovat široké otevření tlamy.
Na krátký čenich boxera se může padnoucí náhubek hůře shánět, naštěstí výrobci již na krátkonosá plemena obvykle pamatují a k dostání jsou náhubky uzpůsobené krátkým čenichovým partiím. Jen je nenajdete v úplně každé prodejně.
Pozor, tzv. fixační náhubky, založené na sevření tlamy psa a znemožnění jejího otevření, se absolutně nehodí pro využití místo košíku, jejich smyslem není nahradit klasický náhubek, ačkoliv je někteří lidé takto používají. Byly vytvořeny pro opravdu krátkodobou fixaci zvířete, typicky při veterinárním ošetření či odchytu. Jejich použití v letních měsících může psa ohrozit na životě. Pes se nepotí, jeho jedinou šancí na ochlazení tak zůstává funění s vyplazeným jazykem. Pokud mu tuto možnost seberete, může se velmi rychle přehřát, což končívá i celkovým kolapsem. U boxerů je riziko o to větší, že jsou na přehřátí náchylní i bez toho, aby jim čenich svíral špatně vybraný náhubek.

Oblečky pro německé boxery

Je-li velmi tuhá zima, není žádná ostuda, když i velkému plemeni dopřejete vhodný kabát/oblek. Zejména kombinace vlhka, zimy a ostrého větru může snadno vést k prochladnutí a následným zdravotním potížím. Mnoho majitelů sportujících  psů svá zvířata obléká například po tréninku či po závodu.

Zajímavosti o plemenu

Ještě jedna zajímavá a zároveň důležitá informace pro začínající chovatele: žíhaní čistokrevní jedinci – homozygoti jsou dominantní nad žlutým zbarvením. To platí i pro černou masku k jedincům bez masky.

Odlišnosti od podobných plemen

Německý boxer je natolik známé plemeno s typickými rysy, že je jeho záměna s jiným psem velmi nepravděpodobná. Nejvíce se mu podobají jiní lehčeji stavění molossové (bulmastif, americký buldok), bíle zbarvené boxery (což je zbarvení nestandardní, nicméně vyskytující se) si lze poplést s argentinskou dogou.