Polský ogar

O plemenu

Ogar patří mezi velké honiče, na první pohled připomíná menšího a jemnějšího bloodhounda. O jejich příbuznosti se spekuluje, přesvědčivé důkazy však nejsou.

Tělesný rámec je obdélníkový, tedy je žádoucí, aby délka těla byla větší, než kohoutková výška. Hlava je poměrně těžká, avšak ušlechtile modelovaná, s typickými vráskami. Na krku tvoří kůže záhyby, tzv. lalok.

Zařazení FCI: Skupina 6 - Honiči, barváři a příbuzná plemena, Sekce 1.1 - Velcí honiči, číslo standardu: 52

Historie

Nejstarší zmínky o podobných loveckých psech pocházejí z 11. století, jde však o poměrně kusé a neurčité zprávy. 

Více prostoru je ogarům věnováno o 300 let později, kdy je kronikáři popisují jako ušlechtilé psy určené výlučně pro královské lovecké smečky. 

Samotný název „ogar“, je tak trochu záhadou. Poprvé se s tímto termínem setkáváme v Knize o hospodářství, sepsané roku 1549 Piotrem Krescentynem. Vysvětlení jeho původu se různí - někteří autoři ho spojují s polským výrazem „ogorzały“, česky „pálený“. V tomto případě by tedy název popisoval typické zbarvení plemene. jako popis zbarvení polského ogara. 

Jiní vztahují pojmenování tohoto honiče k jeho způsobu práce - hlasitý štěkot při práci na stopě se v myslivecké terminologii nazývá „hraní“, polsky „grać“. 

Poslední teorie přisuzuje pojmenování plemene český původ - zvuková podobnost s naším „ohař“ je zřejmá. 

Ačkoliv byli Poláci na tohoto honiče vždy velmi hrdí, několikrát mělo plemeno namále. Poprvé na sklonku 18. století, během tzv. Trojího dělení Polska, kdy se území dostalo pod správu Pruska, Rakouska a Ruska, podruhé pak za druhé světové války. 

Chovu ogarů se vždy dařilo především ve východních oblastech země, které se po druhé světové válce dostaly pod sovětskou kontrolu. Nastala tak paradoxní situace, kdy se téměř žádní polští ogaři nenacházeli uvnitř nových polských hranic. 

O vzkříšení plemene se zasloužil plukovník Piotr Kartawik, který roku 1959 přivezl několik ogarů ze sovětského území (dnes Bělorusko) a založil chovatelskou stanici „z Kresów“ („Z Pohraničí“).

Roku 1964 vznikl první plemenný standard a již o rok později ogary uznala FCI. 

V České republice je to výjimečně chované plemeno, ve své domovině je však poměrně oblíbené a aktivně lovecky využívané.

Povaha

Klidná a přátelská povaha dělá z ogara příjemného společníka. Výcvik však může komplikovat jeho přílišná samostatnost a svéhlavost, proto se nehodí pro naprostého začátečníka. 

Vůči lidem nebývá agresivní a lze mu důvěřovat i ve vztahu k dětem. Dozor dospělé osoby by však měl být pro jistotu samozřejmostí. 

Většinou dobře toleruje i ostatní psy, je však zapotřebí nechat je, aby si mezi sebou stanovili vlastní hierarchii. 

Potřebuje hodně pohybu, zejména chůzi a mírný klus. Nevyniká rychlostí, za to je však neúnavným pronásledovatelem. 

Výcvik

Polský ogar vyžaduje důsledné, klidné vedení. Někdy může být obtížné ho motivovat ke spolupráci, má-li však se svým psovodem dobrý vztah, obvykle se snaží vyhovět. 

Jak bylo zmíněno, vedle loveckého využití lze ogara chovat i jako aktivního společníka. Při výletech do přírody berte v úvahu jeho silný lovecký pud. Nejste-li si na 100% jisti přivoláním, raději ho v lese nechávejte na stopovačce. 

Krmení

Lehce skladovatelným a na servírování nenáročným krmením jsou granule pro velké psy (alespoň v období růstu se vyplatí investovat do superprémiové řady). 

Nevadí-li vám více práce, lze podávat i domácí stravu, která je ovšem náročnější na přípravu i na vaše znalosti o výživě psů. Sestavit každý den vyváženou krmnou dávku vyžaduje určitou zkušenost či radu pokročilého chovatele. 

Srst a péče

Srst ogara je tvrdá a silná, krátké až střední délky, s jemnou podsadou. Nejkratší srst najdeme na hlavě, čenichu, uších a končetinách, naopak nejdelší chlupy pokrývají šíji, zadní stranu stehen a spodek ocasu. 

Jediným uznávaným zbarvením je tmavě sedlové s pálením. Sedlo musí být dostatečně rozsáhlé, může být černé či tmavě šedé. Pálení je povoleno v odstínech od tmavě žluté po mahagonovou. 

Přípustná je bílá lysina na hlavě a hřbetu nosu, stejně jako bílé znaky na hrudi, bílé „ponožky“ a bílá špička ocasu.

Péče o ogara je velmi nenáročná. Postačí občasné vykartáčování, které udržuje srst lesklou. Vhodná je také kontrola uší a drápů.

Zdraví / nemoci

Polský ogar patří mezi zdravá plemena bez zásadních dědičných predispozic k onemocněním. 

Vyskytnout se může dysplazie kyčelních či loketních kloubů, pozornost je třeba věnovat také prevenci torze žaludku - dodržovat klidový režim 2 hodiny po jídle, potravu rozdělit do více dávek atd.