Toto málo známé lovecké plemeno na první pohled připomíná hrubosrstého bloodhounda. Je to velký a mohutný pes vyvážené tělesné stavby. Řadíme ho mezi velké honiče.
O jeho specializaci na vodní práci (lov vyder) svědčí i volná kůže v meziprstí, která funguje jako plovací blána.
Hlava je impozantní, čistých linií, nesmí být příliš široká či hrubá. Čenichovou partii zdobí vous a malá bradka.
Klasifikace FCI: Skupina 6 - honiči a barváři, Sekce 1.1 - velcí honičí, číslo standardu: 294
Nejstarší záznamy popisující podobné velké hrubosrsté lovecké psy pocházejí již ze 12. století. Samozřejmě ještě nelze hovořit o přímých předcích vydrařů, byť z dochovaných zmínek vyplývá významná podobnost co do povahy i exteriéru.
Psi, které skutečně lze považovat za předchůdce dnešních vydrařů, se začali objevovat až o několik set let později, kdy se těšil velké oblibě lov vodních zvířat - bobrů a vyder. Tento lov měl celou řadu specifik, a proto si vyžádal vytvoření nového plemene - silného, rychlého a přitom otužilého psa, schopného brilantní práce na souši i ve vodě. Za tímto účelem se křížili svatohubertští psi (bloodhoundi) s hrubosrstými honiči a francouzskými grifony.
Zlatým věkem vydrařů bylo 19. století, na jehož sklonku se dostali i na americký kontinent, kde byli (a dodnes jsou) využíváni také k lovu vlků a medvědů. V ohrožení se vydraři ocitli v 70. letech 20. století, kdy byly vydry zařazeny na seznam chráněných druhů a s jejich lovem tak byl konec.
Díky nadšení britských kynologů a také všestranné využitelnosti tohoto plemene se však podařilo vydraře zachovat. V dnešní době sice nepatří mezi známá a početná plemena, má však svou stabilní chovatelskou základnu, i v České republice.
Vydrař je aktivní pes, který potřebuje dostatek zaměstnání a důsledné vedení. I když má přátelskou a laskavou povahu, nehodí se pro úplné začátečníky, protože bývá poněkud svéhlavý.
Má silně vyvinutý lovecký pud, což může komplikovat soužití se zvířaty jiného druhu i procházky v přírodě. Nemáte-li zcela jisté přivolání, raději ho jistěte stopovačkou, zejména v lese.
S ostatními psy vychází většinou bez konfliktů, pokud si však druhý pes příliš dovoluje, rázně si zjedná pořádek.
K lidem přistupuje s důstojným klidem, přátelsky, avšak nevtíravě. Při dobře zvládnuté výchově mu lze důvěřovat i při kontaktu s dětmi, vzhledem k jeho velikosti je však vždy na místě určitá obezřetnost.
Při výchově vydraře je klíčovým prvkem důslednost. Vydrař je inteligentní a rychle chápe, avšak mívá svou hlavu a nejistému psovodovi může odmítat poslušnost.
Velmi důležitá je také pozitivní motivace - pes s vámi musí chtít spolupracovat, třeba i „jen“ kvůli odměně, ale musí sám chtít.
S křikem a po zlém toho mnoho nesvedete s žádným psem, u vydraře to však platí dvojnásob.
Vydrař není nijak zvlášť náročný strávník, při zachování základních pravidel správné výživy prospívá jak na granulích, tak i na domácí stravě.
U obou způsobů krmení hrají zásadní roli kvalitní suroviny a vyvážený poměr jednotlivých živin, proto je zapotřebí buď pečlivě volit značku a typ suchého krmiva, nebo si každý den dát záležet na domácí přípravě krmné dávky.
Nekvalitní granule plné obilovin, dochucovadel a konzervantů do psí misky nepatří, stejně jako zbytky z lidského stolu.
Vzhledem k velikosti vydraře také počítejte s vyššími náklady na jeho výživu. S tímto finančním výdajem je potřeba počítat po celý psí život.
Před vlhkem a chladem je vydrař účinně chráněn 4-8 cm dlouhou srstí. Je patrová, hustá a rousná, nikoliv však drátovitá. Krycí srst je poněkud mastná, což pomáhá odpuzovat vodu.
Přípustné je jakékoliv zbarvení obvyklé u honičů.
Srst není náročná na péči, neupravuje se ani trimováním. Na výstavách se předvádí výhradně v přirozeném stavu.
Zvýšenou péči si zaslouží uši, kvůli převislým a hustě osrstěným boltcům jsou náchylnější k zapaření a infekcím.
Vydrař je poměrně odolné a zdravé plemeno, bývá aktivní i ve vysokém stáří.
Jako u většiny velkých plemen, také u vydrařů se vyskytuje dysplazie kyčelních kloubů. I když se do chovu připouští pouze jedinci s dobrým stavem kyčlí, kvůli multifaktoriálním příčinám onemocnění se stále nedaří dysplazii z chovu zcela eliminovat.