Název plemene odráží exteriérovou podobnost s divokým ocelotem, avšak, na rozdíl od bengálských nebo savanových koček, nejde o hybridní plemeno (křížence domácí kočky s divokou). Podoba s ocelotem je tedy pouze náhodná.
Ocicat je středně velká kočka (kocouři jsou výrazně mohutnější než kočky) s klínovitou hlavou a především s velkýma, mandlovýma očima, jejichž postavení dává tušit příslušnost k orientálním plemenům.
U zrodu ocicat stála chovatelka Virginie Daly z amerického Michiganu. Roku 1964 pojala úmysl vytvořit novou barevnou variantu siamských koček - „Abyssinian-pointed“, tedy s odznaky v barvě aguti, jaká se vyskytuje u habešských koček, včetně tickingu (střídajících se barevných pruhů na jednotlivých chlupech).
Za tímto účelem připustila habešského kocoura k siamské kočce s tmavohnědými odznaky. Samička Dalai She, narozená z tohoto spojení byla poté kryta siamským kocourkem jménem Whitehead Elegant Sun.
Ve druhém vrhu tohoto páru čekalo na Virginii překvapení - jeden z kocourků se výrazně odlišoval od svých sourozenců. Nápadné bylo zejména jeho zbarvení - základ v barvě slonové kosti s jasně zlatým tečkováním.
Kotě dostalo jméno Tonga a je považováno za první ocicat v historii, navzdory tomu, že neměl žádné potomky - po absolvování kastrace ho Virginia Dale prodala jako domácího mazlíčka.
Ocicat by tak možná nespatřila světlo světa, nebýt doktora Clyda Keelera, který se pokoušel obnovit archaické plemeno - egyptskou tečkovanou rybářskou kočku. Když se mu Virginia zmínila o Tongovi, Dr. Keeler projevil velký zájem a podnítil jí k opětovnému připuštění Tongových rodičů, jelikož Tonga byl již kastrovaný. Na svět tak přišlo kotě jménem Dalai Dotson, které se již objevuje v rodokmenech současných ocicat.
Během vývoje plemene byly ještě několikrát kříženy siamské, habešské a americké krátkosrsté kočky, než došlo k ustálení plemenných znaků u dostatečného počtu jedinců.
V USA bylo plemeno uznáno v 80. letech (TICA 1986, CFA 1987), FIFe pak uznala ocicat roku 1992.
Navzdory divokému zevnějšku je ocicat velice mírnou, jemnou a přítulnou kočku. Ke své rodině velice lne, miluje mazlení, hry a společně strávený čas. Špatně snáší, je-li delší dobu ponechána o samotě a i když společnost další kočky dokáže její nepohodu zmírnit, nehodí se pro příliš časově vytížené chovatele.
Díky vlídné a tolerantní povaze se hodí i k menším dětem, dobře snáší také přátelsky naladěné psy a další zvířata.
Díky inteligenci a úzké vazbě na člověka lze toto plemeno při troše trpělivosti naučit přivolání, chůzi na vodítku i nějaké veselé kousky.
I když nebývají agresivní a obvykle dobře snášejí manipulaci, je přesto vhodné je od útlého věku zvykat na vyčesávání, kontrolu drápků, uší a další nezbytné „provozní“ úkony.
Ocicat je zdravé plemeno, které bude prospívat na granulích, i na domácí stravě. Klíčovou roli však hraje kvalita - přílišná šetrnost se nevyplácí.
Granule by měly obsahovat především čisté maso (pozor na formulace typu „ostatní produkty živočišného původu“), naopak by měla zcela chybět sůl a umělá dochucovadla.
Domácí stravu by mělo rovněž tvořit především libové maso, nejlépe jehněčí, drůbeží, rybí či hovězí. Zkrmujete-li maso v syrovém stavu, vždy ho předem nechte projít hlubokým mrazem. Toto opatření minimalizuje riziko přenosu bakterií a parazitů.
Srst musí být krátká, hustá a lesklá, vždy s jasně ohraničeným tmavým tečkováním na základní barvě. Základní barva bývá v přírodních tónech, jako je „tawny“, čokoládová, lila, skořicová, plavá nebo modrá, případně navíc se stříbřitým tónem.
Krátká srst nepotřebuje příliš často kartáčovat, navíc ocicat pouze minimálně líná.
Ocicat patří mezi dlouhověká plemena s pevným zdravým. Ani jim se však zcela nevyhýbá dědičná polycystická choroba ledvin (PKD), na kterou se dnes již u většiny plemen chovní jedinci rutinně testují.
Vhodné je také vyšetření chovných zvířat na další geneticky podmíněnou chorobu, PRA-rdAc (progresivní atrofie oční sítnice). V tomto případě tím spíše, že jde o autozomálně recesivní onemocnění, tedy existují klinicky zcela zdraví přenašeči.