Sibiřská kočka je střední (samice) až velká (samci) kočka obdélníkového tělesného rámce, se silným krkem a mohutnou tělesnou stavbou. O její adaptaci na drsné podnebí svědčí i hustá srst s voduodpuzujícími vlastnostmi.
Její blízkou příbuznou je rovněž ruské plemeno, něvská maškaráda, kterou pokládají všechny velké chovatelské organizace, kromě FIFe, pouze za barevnou varietu sibiřské kočky.
Jak vyplývá z názvu, domovinou tohoto plemene je oblast střední Sibiře v Rusku. Již před staletími docházelo ke křížení tamních domácích koček evropského typu s orientálními plemeny z Asie, které s sebou přiváželi obchodníci. A právě orientálním genům vděčí sibiřské kočky za svůj originální vzhled, díky kterému si tyto dlouhosrsté, mohutné krásky brzy oblíbila ruská aristokracie i bohaté měšťanstvo. Náklonnost bohatších vrstev pak umožnila započít se systematickým šlechtěním a čistokrevným chovem moderního typu, k čemuž došlo přibližně v polovině 19. století.
Touto dobou se také dostaly první sibiřské kočky na západ a již roku 1871 bylo plemeno prezentováno na výstavě v Londýně.
Než však mohly sibiřské kočky v Evropě zdomácnět, zasáhla první světová válka a změna politických poměrů v Rusku, které znemožnily dovoz dalších zvířat. Sibiřská kočka tak byla rozmělněna křížením s dalšími dlouhosrstými plemeny, zejména peršankami a angorami. Teprve v poslední dekádě před rozpadem Sovětského svazu k renesanci tohoto plemene, zejména díky německým chovatelům, díky kterým se sibiřanky dostaly nejen do západní Evropy, ale také do zámoří.
FIFe plemeno uznala roku 1997 a roku 2011 od něj oddělila něvskou maškarádu, kterou však ostatní organizace (TICA, CFA atd.) nadále pokládají za barevnou (point) varietu sibiřské kočky.
Sibiřská kočka je výborným společníkem a bývá doporučována také pro felinoterapii. Má přítulnou a mírnou povahu, avšak je třeba počítat s aktivním temperamentem a jistou dávkou samostatnosti. Výborně se hodí k dětem, nejlépe již trochu odrostlým, protože může být trochu rozjívená.
Dobře si rozumí nejen s ostatními kočkami, ale většinou vychází i s ostatními zvířaty.
Čistě bytový chov není pro aktivní sibiřskou kočku zcela optimální, potřebuje přístup aspoň na zasíťovaný balkon nebo vhodnou zahradu.
Základní návyky, které by měla mít každá kočka, zahrnují strpění pravidelné péče o srst, občasnou kontrolu, případně vyčištění uší a očí a také péči o drápky. Těmto procedurám je vhodné kočku zvykat od útlého věku, jen co se trochu rozkouká v novém domově.
Sibiřské kočky jsou oblíbené i pro svou poměrně dobrou cvičitelnost, naučí se přivolání, chůzi na vodítku i nějaké triky a kousky.
Pokud nemáte příliš mnoho zkušeností, nebo se jen nechcete krmením příliš zabývat, vsaďte na kvalitní granule, jejichž základ tvoří čisté maso a naopak v nich chybí obilniny. Kapsičky a konzervy jsou chutným doplňkem, neměly by ale tvořit základ denní krmné dávky.
Krmit je možné i syrovým či vařeným masem (rybím, hovězím, drůbežím atd.), zejména v období březosti a laktace přijdou vhod také fermentované mléčné výrobky( jogurty, zakysané smetany), avšak nezpracované kravské mléko mnoho koček špatně tráví.
Typickým znakem sibiřanek je hustá, přiléhavá srst odolná vůči vodě, která se příliš necuchá a neplstnatí. V období línání však počítejte s nutností pravidelného kartáčování několikrát týdně.
Sibiřské kočky mají hustou a dlouhou zimní srst se zvláště bohatým límcem a „kalhotami“, letní srst je výrazně kratší a s méně rozvinutou podsadou.
Nejtypičtějším zbarvením jsou barevné kombinace s kresbou - tygrování, mramorování či tečkování. Povoleny však jsou veškeré možné kombinace s výjimkou zbarvení Point, které je typické pro něvské maškarády (dle FIFe).
Sibiřské kočky se obvykle těší pevnému zdraví až do vysokého věku. Vzhledem k jejich velikosti se zejména u kocourů mohou objevit ortopedické potíže, proto je důležitá správná výživa (včetně chondroprotektiv) a udržení optimální hmotnosti.