Bedlington teriér

O plemenu

"Ten teriér co vypadá jako ovečka". Pod tímto označením si mnoho lidí bedlingtona snadno vybaví. Jeho typickým znakem je delší hlava s takřka neznatelným stopem, klabonosý vzhled podtrhuje i způsob úpravy srsti. Nezaměnitelné jsou také štětičky delší srsti na uších a v neposlední řadě i pružný hřbet, před zádí obloukem vyklenutý nahoru, který bedlingtonovi dodává charakteristickou siluetu. 

Za roztomilým zevnějškem se však skrývá starobylý lovecký teriér s vytříbenými instinkty, schopný práce v terénu i sportovních výkonů. Je bystrý a učenlivý, avšak jako většina teriérů potřebuje pevné a důsledné vedení. Vedle nejznámější světle šedomodré barvy se bedlingtoni vyskytují také v játrově hnědé či pískové, přítomny mohou být i tříslové znaky. 

Přednosti a nevýhody

Výhodou i nevýhodou zároveň je bedlingtonova srst. Téměř nelíná, proto v bytě nezanechává stopy na nábytku a bez chlupů zůstane i vaše oblečení. Na straně druhé, úprava srsti do standardem vyžadované podoby je poměrně náročná. Mnoho zájmových chovatelů proto psa stříhá na praktičtější krátký sestřih. Z hlediska komfortu psa i jeho vzhledu je to samozřejmě lepší než zacuchaná a neudržovaná srst, ale na výstavu s takto ostříhaným bedlingtonem nemůžete. 

Co se týká povahy, počítejte s tím, že je to „větší tvrďák, než vypadá“. Za vzhledem roztomilého jehňátka se skrývá odolný a statečný teriér. Je veselý, hravý a vcelku dobře cvičitelný, potřebuje ale dostatek pohybu a důslednou výchovu. 

Historie

Za prapředka všech teriérů, tedy i bedlington teriéra, je považován canis familiaris palustris. Za „chrta bez severského vlčího nádechu“ (podle Antonia) je považován prapředek chrtů canis familiaris Grajus. A i tento prapředek je prapředkem bedlingtona.

Prazvláštní původ, prazvláštní vzhled. To je bedlington teriér, dříve mimo jiné takzvaný Rothbury teriér nebo také Northumberland teriér či Northumberland Foxteriér. Tyto názvy byly nejrozšířenější pravděpodobně však proto, že v dané oblasti jich bylo nejvíce. Původní názvy všech britských teriérů jsou odvozeny z místa svého výskytu. Tedy i pod jiným názvem, třeba Hanny Hills Terrier nebo Northern Counties, najdeme stejný typ psa – bedlington teriéra. 

Někteří si byli podobni více, jiní méně, a to proto, že jejich měřítkem pro určení rasy byla využitelnost, styl práce, ale i velikost. Ustálenost exteriéru byla až na posledním místě. Jen ti, kteří si to mohli finančně dovolit, svůj chov směrovali na určitou barvu nebo typ srsti, s výběrem dle svého uvážení. Často je o bedlington teriérovi mluveno jako o „cikánském psu“ = gipsy's. Je to proto, že je často doprovázel, coby výborný lovec králíků bez ohledu na revír, přitom se o sebe dokázal sám postarat. Ke všemu dobře hlídal a nic víc nebylo třeba. V jednu dobu byl také nazýván „skotským foxteriérem“. Říkali mu tak zejména skotští horníci, kteří jej brali s sebou do dolů, kde je tento teriér zbavoval krys a na povrchu jim pomáhal s pytlačením v lese. Pracoval tiše, což se jim náramně líbilo.

Cílenému chovu se začali chovatelé věnovat v oblasti nazývané Northumberland, které leží na pomezí Anglie a Skotska. Bedlingtonský teriér dostal svůj konečný název již na začátku 19. století, podle severoanglického městečka Bedlington. Až s příchodem výstav se pomalu začalo vše měnit. V druhé polovině 19. století docházelo k „třídění“ teriérů nejen dle využití, ale také exteriérového typu. I když o jednotlivých plemenech, která zasáhla do vývinu bedlingtona, musíme hovořit tak trochu s nadsázkou, je více než zřejmé, že bedlington teriér a dandie dinmont teriér žili vedle sebe bok po boku. 

Příbuznost bedlington teriéra a dandie dinmont teriéra je nepopíratelná a podložená. Když dnes postavíme bedlingtona a dandieho vedle sebe, nechce se nikomu uvěřit, že prakticky nedávno byli (téměř) sourozenci. Některé exteriérové znaky však podobné mají. A to nasazení uší, čupřinu na hlavě, klenutý hřbet a částečně i texturu srsti. Rozhodně se obě tato plemena za posledních asi 120 let velmi výrazně změnila.

Stejně tak i vliv vipeta v dalším chovu bedlingtona je znát exteriérově i povahově a je morfologicky stvrzen. Přikříženo však bylo více plemen, ale žádné další není podloženo a je pouhou domněnkou. Například po kom bedlington teriér zdědil svěšené a relativně dlouhé ucho, které není u teriérů rozhodně běžné? Vysvětlení bychom možná našli při rozebrání osazenstva smeček, kterých byl součástí. Zde narazíme mimo jiné na vydraře – otterhounda, který má také ucho svěšené a nízko nasazené. Ovšem složení lovecké smečky bylo různé. Dále se spekuluje, že byla do krve bedlingtona přimíchána i krev greyhounda, bulteriéra, pudla či foxhounda. 

Jak vidno, není až do konce 19. století úplně jasné, která všechna plemena se podílela na jeho vzniku. Najít celou pravdu o historii bedlingtona je poměrně těžké či dokonce nemožné. Namluveno a napsáno toho bylo poměrně hodně, ale ve velmi mnoho bodech se historie tohoto plemene rozchází a nelze zjistit, co je pravda a co fikce. 

Chov v 18. století

První zmínky o bedlington teriérovi se datují na rok 1792. Již v tu dobu legendárním, a tedy i všude uváděným, byl bedlington teriér jménem Piper. Zřejmě přesněji Piper Allan, který pravděpodobně žil na konci 18. století. Přehled v historii se nám však mlží, protože Piperů bylo v té oblasti nespočet, a to nejen u bedlington teriérů. A právě Anderson's Old Piper a fena Coates's Phoebe odstartovali počátek chovu „pravých“ bedlington teriérů. Za prvního „čistého-opravdového“ bedlingtona je považován z jejich spojení syn Ainsley's Piper. Majitel a chovatel těchto psů Joseph Ainsley je považován za stvořitele a prvního opravdového chovatele bedlington teriérů. Chovu se začal naplno věnovat od roku 1825. Za dva nejvýznamnější chovatele bedlingtonů druhé poloviny 19. století jsou považováni Vero Shaw a Thomas J. Pickett z Newcastle–on–Tyne. Ti své oblíbence propagovali, jak jen mohli. Byli nadšeni z jejich celkové povahy, lovecké píle a ochoty spolupracovat se svým pánem.

Bedlington teriér je obecně nazýván něžnou ovečkou a díky upravenému ladnému vzhledu vede úsudek k představě, že se jednalo o psa šlechticů. Přitom od počátku se jednalo o čistě pracovní, skromné a houževnaté psy, kteří lovili krysy nejen na statcích, ale i v šachtách a byli v tom opravdu velmi úspěšní. Údajně se čas od času, stejně jako mnoho jiných plemen, objevili i v arénách psích zápasů. Byli skvělými loveckými psy, ale i společníky. Jak vidno, je to pes se širokým rozsahem využití. Na konci 19. století byl popisován jako nejrychlejší, ale také nejchytřejší ze všech teriérů. V roce 1870 byl vypracován oficiální standard a následně vznikl Bedlington Terrier Club. Klub však byl dlouho značně nejednotný, což plemeni škodilo.

Již od konce 19. století chovatelé hodně dbali na modrou barvu, i když játrovou uznávali také. Přiznávali, že jejich psi nejsou hezcí, ale cenili si jeho povahových vlastností. Samozřejmě, že dlouho se nijak neupravoval a nevyčesával. Byl prakticky využíván v lese a byl o něco menší, než jak ho známe dnes. I přes svůj vzhled byl velice houževnatý, poměrně ostrý a také odolný. V tu dobu byli bedlingtoni s rovným hřbetem, smíšenou drátovitou i vlnovitou srstí, s hlavou „fretky“ a plochými žebry a hrudníkem.

V 19. století bylo v popisu prvního standardu napsáno, že má krátký a rovný hřbet. Koncem 19. století jsou tendence k prodlužování hřbetu a ve 30. letech 20. století je bedlingtonův hřbet klenutý tak, jak ho známe dnes. Tedy vývoj hřbetní linie bedlington teriéra šel neskutečně rychle kupředu.

O úpravu srsti se na přelomu 19. a 20. století vedly velké spory. Někdo po ní toužil, jiný zavrhoval. Někteří jej trimovali tajně a pak tvrdili, že do jeho srsti nezasahovali, druzí chtěli ryze „přírodního psa“. Avšak úprava zajišťovala líbivější jedince, kteří měli větší šance na umístnění, a bez úpravy se časem neobešel nikdo.

Přestože má toto plemeno tak dalekou „plemennou“ historii, v Evropě se ve větším počtu rozšířil až kolem roku 1930. Údajně první bedlington teriér byl v americkém Kennel Clubu zapsán již v roce 1883 a jeho popularita zde stoupala mnohem rychleji nežli v Evropě, ale ani tam neměla bohužel dlouhého trvání.

Chov v České republice

Bedlington teriér se dnes nachází snad po celém světě. Avšak patří spíše mezi málopočetná plemena. Přestože jich je celkově málo, je díky svému nevšednímu vzhledu poměrně znám. Smutnou zprávou ale je, že je již několik zemí, kde chov tohoto plemene zcela zanikl (není zde několik let žádný registrovaný vrh).

I když se v bývalém Československu první jedinci objevovali již od 30. let 20. století, jejich počet byl velice nízký. Byly i roky, kdy se nenarodil ani jediný vrh. O znovuvzkříšení se pokusili v roce 1957 nadšenci z Výzkumného ústavu lesního hospodářství v Kostelci nad Černými lesy. Asi nejpočetnější u nás byl bedlington kolem roku 1965–1980. Na území dnešní České republiky je zviditelnili a prosadili zejména manželé Běhounkovi a jejich chovatelská stanice Charm. Chov byl postaven především na rakouských liniích. Současný chov bedlingtonů u nás je sice na pár jedincích, avšak jejich kvality po exteriérové i povahové stránce jsou na vysoké úrovni.

Vzhled

Zajímavým a nápadným znakem bedlingtonů je jejich zbarvení. Játrově zbarvení bedlingtoni se rodí hnědí a šedomodří se rodí černí. Rychlost vysvětlávání je různá a je geneticky podmíněná. Konečné vysvětlání srsti přichází až kolem druhého roku věku. Do té doby se sytost zbarvení postupně vytrácí. Játrové zbarvení je recesivní. Občas se vyskytují malé bílé znaky na hrudi nebo na tlapkách, které však v dospělosti ve světlé srsti nejsou příliš vidět. Přesto se nedoporučuje spojení dvou jedinců s bílými znaky, neboť se pak ve vrzích rozsah bílých znaků zvětšuje, stejně jako počet jedinců s bílými znaky. Bílá vlastně není v pravém smyslu bílá, ale nepigmentovaná srst. 

U bedlington teriérů se v některých případech mohou narodit i dvoubarevná štěňata, zjednodušeně řečeno tmavá se znaky na nohou, hrudi a pod ocasem. Tyto znaky jsou však zejména v dospělosti často téměř nepostřehnutelné. Často se barva srsti zesvětluje věkem natolik, že u starších jedinců působí spíše jako čistě bílá. Pro laika je někdy těžké poznat, zda se jedná o zbarvení játrové nebo modré. Stačí se však podívat na nos. Čenich a okraje víček jsou u modrých jedinců černě pigmentované, u játrových hnědě pigmentované. Chov bedlingtona se často potýkal s přerůstáním maximální povolené výšky, což bylo a je nutné nekompromisně hlídat a v chovu eliminovat i dnes.

Hřbet bedlingtona je na první pohled prazvláštní a netypický, mylně nazývaný „kapří“. Ovšem správně se nejedná o pojmenování „kapří hřbet“ (což je pojem používaný pro označení vady hřbetu u všech plemen), neboť správné je anglické pojmenování „roached“. Avšak překladem tohoto slova díky jazykovým bariérám se dostaneme do řeky plné slov odvozených od zmiňovaného slova. „Roached“ může sice znamenat „klenutý“, ale také „vyříznout do oblouku“, nebo rybu běličku, či rybu plotici. Své možná také způsobil výraz „Cyprinidae“, kterým se označuje čeleď kaprovitých. Sem zahrnujeme např. kapra, cejna, plotici, perlína … Navíc tvar kapra drženého v zajetí a volně žijícího (divokého) je také rozdílný. Tak či tak, správné označení je „vyklenutý“ nebo „klenutý“, nikoli „kapří“.

Zkrácený standard bedlington teriéra

Celkový vzhled: půvabný, mrštný, svalnatý pes bez známek ochablosti či hrubosti. Hlava má celkově hruškovitý nebo klínovitý tvar; v klidu má pes mírný a laskavý výraz.

Chování a povaha: čilý, hravý a sebejistý pes. Inteligentní společník se silnými loveckými pudy. Milující pes s dobrou povahou, důstojný; není plachý, ani nervózní. V klidu je mírný, avšak při vzrušení dostatečně odvážný.

Hlava: pokrytá bohatou hedvábnou čupřinou, která by měla být téměř bílá.

Lebka: úzká, avšak hluboká a oblá.

Stop: nesmí být vyjádřen - linie od týla ke špičce nosu je rovná a nepřerušená.

Nos: nosní otvory velké a dobře definované. Modří jedinci a modří s pálením musejí mít černý nos, játrově a pískově zbarvení jedinci musejí mít hnědý nos.

Morda: pod očima náležitě vyplněná.

Pysky: přiléhavé pysky nejsou převislé.

Čelisti a zuby: dlouhé a zužující se čelisti. Zuby velké a silné. Nůžkový skus, to znamená, že horní zuby těsně překrývají spodní zuby a jsou kolmo vsazené do čelistí.

Oči: malé, jasné a hluboko vsazené. Ideální oči se zdají být trojúhelníkovité. Modří jedinci mají tmavé oči, modří s pálením mají světlejší oči s jantarovým nádechem; játrově a pískově zbarvení jedinci mají světle oříškově hnědé oči.

Uši: středně velké, ve tvaru lískového oříšku, nízko nasazené, svěšené naplocho po lících. Tenké a na dotek sametové, pokryté krátkou jemnou srstí se střapci bělavé hedvábné srsti na špičkách uší.

Krk: dlouhý a zužující se, hluboká základna bez tendence ke vzniku volné kůže na hrdle. Krk náležitě vystupuje z ramen; hlava je nesená dosti vysoko.

Tělo: svalnaté a nápadně pružné. Délka těla je mírně větší než jeho výška.

Hřbet: přes bedra přirozeně klenutý.

Bedra: klenutá, s vyklenutou hřbetní linií přímo nad bedry.

Hrudník: hluboký a dosti široký. Žebra plochá, tvořící hlubokou hruď, která sahá až k loktům.

Spodní linie: vzhledem ke klenutým bedrům přesně vsunutá.

Ocas: středně dlouhý, u kořene silný (tlustý), ke špičce se zužuje. Ocas je elegantně zakřivený, je nízko nasazený a není nikdy nesen přes hřbet.

Hrudní končetiny: nohy rovné, dále od sebe postavené u hrudníku než u tlapek.

Ramena: plochá a šikmá

Nadprstí: dlouhá, mírně šikmá bez známek ochablosti.

Pánevní končetiny: svalnaté a středně dlouhé. Zadní nohy se zdají být delší než přední.

Hlezna: silná, nízko posazená, nevytáčejí se ven, ani se nevtáčejí dovnitř.

Tlapky: dlouhé zaječí tlapky s tlustými a dobře sevřenými polštářky.

Chůze a pohyb: při vysoké rychlosti je schopen cvalu, což je patrné již na jeho vzhledu. Akce končetin typická, spíše strojená, lehká a pružná při pomalejší chůzi, při rychlém kroku mírně valivá (kolébavá).

Srst: velmi typická. Hustá a cupovitá, dobře odstává od kůže, avšak není drátovitá. Mírně se kroutí, zejména na hlavě a lících.

Barva: modrá, játrová nebo písková s tříslovou nebo bez. Podporován je tmavější pigment.

Velikost a hmotnost: výška v kohoutku zhruba 41 cm. U fen je přípustná mírně nižší výška, u psů mírně vyšší. Hmotnost se pohybuje mezi 8,2 až 10,4 kg.

Povaha

I přes svůj jemný vzhled se jedná o neskutečně tvrdého (psychicky odolného) psa. Říká se o něm, že je to vlk v rouše beránčím. Je sice trochu svéhlavý, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Bez přehánění je ho možné označit za psa pro začátečníky. Je velice přizpůsobivý. Hodí se jak pro seniory, kteří se chtějí o psa starat, tak do rodiny s dětmi. Děti má rád, má pro ně pochopení a sympatie jsou zpravidla vzájemné. Má vždy dobrou náladu a neustále je připraven si hrát. Bedlington teriér je společenský, umí se chovat a zpravidla se snadno skamarádí s hosty, kteří přišli na návštěvu do rodiny. Nezavazí, ale v rodině je komunikativní. K cizím náhodným lidem se chová rezervovaně nebo přátelsky.

Nepotřebuje sice neustálé zaměstnávání, hodí se i pro usedlejší rodinu, ale není to žádný povaleč, kterého by bavilo jen ležet na gauči nebo u nohou svého pána. Má výborné povahové vlastnosti a je škoda je nevyužít. Je mimořádně přítulný, přesto má tendence hlídat a být ve střehu. Avšak je bez agresivity, štěká poměrně málo a spíše až výjimečně. Pánovi je oddaný a rád mu to dává najevo.

Inteligence a cvičitelnost

Bedlington je nadprůměrně inteligentní a pokud si hned na začátku nepodkopete autoritu nedostatečnou důsledností, bude i tvárný a dobře cvičitelný. Má vlohy jak pro pokročilejší výcvik, tak i pro celou řadu kynologických sportů (agility, obedience, flyball nebo tanec se psem). 

Vztah k dětem

Díky své hravé povaze je dobrým kamarádem k dětem. Bude jim skvělým a neúnavným parťákem pro hry a běhání. I když je poměrně tolerantní, měly by děti vždy vědět, jak se ke psu chovat, aby se i on s nimi cítil dobře. Miminek si spíše nevšímá, batolata ho mohou trochu obtěžovat neomaleným mazlením a přemírou pozornosti. Musí mít proto možnost uklidit se někam, kam se malý človíček nedostane. 

Výchova

Je to poslušný pes, který je hodně tvárný. Rád cestuje, a je-li alespoň v základu správně vychováván, nedělá ostudu. Je velmi hodný, jemný, přátelský a milý, výborný rodinný společník. Tedy jak si jej vychováte, takový bude. Jeho něžný vzhled je klamný, protože se nejedná o ustrašeného a bojácného psa, ale poměrně kurážného i sebevědomého teriéra, se středním temperamentem. Venku je neúnavný, velice obratný a rychlý. 

Je učenlivý, a pokud najde se svým majitelem společnou řeč, může vynikat ve sportech typu agility, frisbee, flyball nebo tanec se psem. Je ochotný a snaživý. Bedlingtona baví i coursing. Vlastně všechny sporty, kde může naplno předvést svou energii. Rád běhá a skáče, rád se proběhne i vedle kola nebo bruslaře či běžce. Jeho pohyb je lehký a pružný. Miluje procházky a ocení hodně pohybu na volno. Přesto je nutné, aby měl základy výcviku, má-li procházka proběhnout ke spokojenosti všech. Zamiluje si ho buď ten, kdo má rád exteriérové výstřednosti, a nebo ten, kdo se s nimi seznámí osobně.

Výcvik

Bedlingtoni nesnesou tvrdý a nekompromisní výcvik. Potřebují spíše jemné a citlivé vedení, pak pracují rádi a ochotně. Nutná je důsledná výchova, avšak zároveň pozvolná. Jedná se o poměrně všestranného psa, který má pro výcvik velké nadání. Dokonce byli jedinci, kteří složili i zkoušku SchH1, což je všestranná zkouška včetně stopování lidského pachu a obrany.

I když má lovecké vlohy, není typickým náruživým lovcem a je poměrně snadno ovladatelným psem ve městě i ve volné přírodě. Lovecky je využíván spíše sporadicky. Nejvýrazněji byl lovecky veden zejména v Anglii. U nás sice pár jedinců bylo použito v právu mysliveckém, i poměrně výrazně oslnil svými výsledky v práci se zvěří, ovšem s ohledem na jeho srst, extravaganci i malou prověřenost upadl brzy v zapomnění a zůstal jen velkou raritou.

Zdraví / nemoci

Bedlington je plemeno poměrně zdravé. Z běžné péče je zapotřebí kontrolovat a včas upravovat délku drápků. Což je často podceňováno, ale u tohoto plemene nutnost. Také bedlington bojuje v poměrně raném věku se zubním kamenem. To vše jsou malichernosti ve srovnání s jednou nemocí, která se u bedlingtonů může vyskytovat a je často zmiňována v nejrůznějších publikacích. Nevyskytuje se sice tak často, jak se na ni upozorňuje, ovšem v celosvětovém chovu bedlingtonů se s ní bojuje. Jedná se o měďnou toxikózu (Copper Toxicosis – CT), někdy uváděnou jako Wilsonovu chorobu.

Je to závažná metabolická porucha způsobená omezenou schopností vylučovat měď do žluče a způsobuje ukládání mědi v játrech. Tato nemoc se však projevuje až mezi druhým až šestým rokem života psa a bohužel postižení jedinci brzy nato umírají. Prvními příznaky je výrazné nechutenství, odmítání přijímání potravy a zvracení. Jedná se o autosomálně recesivně dědičné onemocnění, existují tedy klinicky zdraví přenašeči. Nemoc se rozvine pouze u jedinců, kteří zdědí od obou svých rodičů (přenašečů) mutovanou alelu (nesou označení P/P). 

Co se týče českého chovu, pokud je tedy klubu známo, se zatím tato nemoc zde nevyskytla. Každopádně i psi působící v chovu v ČR bývají podrobeni vyšetřením (DNA testem), zda tuto nemoc mají či nikoli. V ČR zatím tento test dělá pouze Genomia, s. r. o., v Plzni, vyšetření dělají i laboratoře v okolních státech.

Povinná a doporučená vyšetření

K uchovnění bedlington teriéra nejsou povinná žádná zdravotní vyšetření, některé zdravotní aspekty (chrup a skus) však řeší standard plemene. Jelikož jde o poměrně zdravé plemeno, vedle výše popsané měďné toxikózy doporučuje laboratoř Genomia pro toto plemeno pouze genetické vyšetření na Maligní hypertermii. Maligní hypertermie je farmakogenetická choroba kosterního svalstva, při které dochází k vzestupu koncentrace oxidu uhličitého v krvi, k poruchám srdečního rytmu a k prudkému vzestupu tělesné teploty. Spouštěčem bývají anestetika, typicky při operačním zákroku. Může ohrozit na životě. Ačkoliv se dědí dominantně (neexistují zdraví přenašeči), její zákeřnost je ve specifickém spouštěči (anestezii). Dokud se pes nesetká se spouštěčem, nebývá choroba diagnostikována a zvíře ji tak může skrytě předávat do dalších generací. 

Péče

Vedle péče o srst, o které si podrobněji povíme níže, je důležité pravidelné zastřihování drápků, vhodná je i kontrola uší. Zvukovod má být čistý, bez zápachu či výraznější sekrece. Bez doporučení veterinárního lékaře však není vhodné preventivní užívání čistících kapek a sprejů. 

Zvýšenou pozornost si zaslouží také zuby. Již v mladém věku se u bedlingtonů často projevují sklony k tvorbě zubního kamene a následně k zánětům dásní až parodontóze. Vhodné je proto čištění zubů (na tuto proceduru psa zvykáme od štěněte) aspoň 2x týdně. Samozřejmostí by měly být každoroční stomatologické kontroly u veterináře. 

Péče o srst

To, co je na vzhledu bedlingtona zajímavé, není nikterak lehké vytvořit a hlavně udržet. Bedlington je nejkrásnější a nejzajímavější, když je správně upravený a pravidelně česaný. Pokud se srst nestříhá a netrimuje, velmi snadno plstnatí. Úprava srsti pro běžný život se provádí přibližně jednou za tři měsíce. Pro uchování typického vzhledu bedlington teriéra je však lepší častěji, do šesti až osmi týdnů. Můžete se do úpravy srsti pustit sami, pomalu a precizně, nebo psa svěřit do rukou pracovníků psích salónů. Ovšem ne v každém salóně psí krásy vám bedlingtona upraví „na bedlingtona“. Většinou stačí dvakrát do týdne srst kompletně vyčesat hřebenem. Kartáč „na pudly“ na běžnou péči není zapotřebí. Používá se jen těsně před vystavováním. Samozřejmě je-li pročesávání srsti ob den, není to na škodu.

Je možné jej pro „běžný život“ upravovat strojkem a nůžkami, nebo jen nůžkami přes hřeben. Záleží, jak kdo je zručný. Úprava srsti ovšem vyžaduje nejen jistou zručnost, znalost standardu (střihu), ale také cit pro přechody a výraznost střihu. Srst se pročesává tzv. proti srsti. Jen srst na hrudníku se sčesává směrem dolů. Jeho ocásku se říká „krysí“ – pro svůj vzhled. Udržuje se po celé délce na krátko ostříhaný a je velmi úzký. Někdy plstnatí srst mezi jednotlivými polštářky na tlapkách. Tu se doporučuje pravidelně vystříhávat zakulacenými nůžkami.

Na výstavu se samozřejmě upravuje mnohem častěji a precizněji. Výrazněji se začne upravovat srst čtyři týdny před dnem výstavy. Jedna z nejlepších psích střihaček – kadeřnic konstatovala, že nejtěžší na správnou úpravu srsti je právě bedlington teriér. Je zřejmé, že pro bedlingtona je velkým minusem právě úprava srsti, protože se toho mnozí potencionální zájemci o toto plemeno bojí. Ale na druhou stranu je jeho srst i velkým plusem, neboť patří k málo plemenům, která nelínají. Není vhodné jej často koupat. Srst pak ztrácí na kvalitě a velmi špatně se upravuje. Lepší je používání suchých šamponů.

Krmení

Výživa obecně bývá velmi diskutovaným tématem mezi chovateli napříč všemi rasami. Standardním základem výživy menších plemen bývá především kvalitní suché krmivo - granule, obsahující všechny potřebné živiny ve správném poměru. V žádném případě na krmení nešetřete. Je sice pravdou, že vysoká cena není zárukou kvality, nicméně nápadně levné granule (pod 50-60 Kč/kg) obsahovat kvalitní suroviny zkrátka nemohou, takový výrobce by obratem zkrachoval. Nejste-li si jisti volbou konkrétního produktu, konzultujte krmení se zkušeným chovatelem nebo u spolehlivého veterináře. Aspoň zpočátku je také vhodné pokračovat se stravou, jakou mělo štěně zavedeno u chovatele, nezapomeňte se proto před odběrem štěněte patřičně informovat. 

Alternativou, u malých a spíše společensky vedených plemen ne často využívanou, je i krmení tzv. BARFem - tedy podávání tepelně nezpracovaného jídla (maso, zelenina, některé rostliny a ovoce, kosti). Tento způsob výživy však klade vyšší nároky na váš čas a především na znalosti o výživě psů. Sestavit každodenní vyváženou krmnou dávku není úplně jednoduché.

Chovatelské kluby

V České republice zastřešuje čistokrevný chov bedlington teriéra Klub chovatelů teriérů.

Průměrné náklady na chov

Chov bedlingtona nebývá příliš finančně náročný. Pravidelné očkování vychází na 500-1500 Kč, podle toho, zda očkujete pouze základ nebo přidáváte i nějaké další vakcíny. Počítejte také s pravidelným poplatkem obci. Ten se pohybuje od symbolických 100 Kč ročně až po 1000 Kč. Vyšší poplatky bývají ve velkých městech a také pro majitele více psů. Tyto náklady jsou shodné pro všechna plemena. 

V sezóně klíšťat také počítejte s antiparazitárními přípravky (obojky, pipety). Výrobků je mnoho a je třeba vyzkoušet, co bude vašemu psovi vyhovovat. Cena za měsíc trvající ochranu vychází na 100 - 350 Kč, podle zvoleného přípravku. Jakožto malé plemeno nemá bedlington příliš velkou spotřebu krmiva. Díky tomu jsou pro většinu chovatelů dobře finančně dostupné i superprémiové granule. Ryze orientační náklady na krmení se pohybují v rozmezí 300-600 Kč měsíčně, podle zvoleného produktu. 

Rady pro pořízení

Velmi důležité je požadovat pouze štěně po řádně uchovněných rodičích (tedy s průkazem původu). Rodokmen není jen vstupenka na výstavu - poskytuje mnohem větší záruky co do exteriéru, zdraví i povahy zvířete. I když i v čistokrevném chovu se občas vyskytne černá ovce, riziko pořízení zanedbaného či nemocného štěněte je nesrovnatelně menší. 

Máte také jistotu, že oba rodiče mají nejen průkaz původu, ale především byli uznáni jako chovní jedinci. Znamená to, že odpovídají svým exteriérem i povahou standardu plemene, navíc z jejich bonitačních záznamů můžete vyčíst jejich silné i slabé stránky a odhadnout tak pravděpodobné vlastnosti jejich potomků. Výhodou pramenící z málopočetnosti plemene je, že bedlingtoni se jen zřídka kdy nabízejí bez průkazu původu.

Texty: Eva Nohelová, Šárka Štíchová

Časté dotazy

Na co se lidé nejčastěji ptají, když uvažují o pořízení bedlington teriéra?

Jaká je průměrná cena bedlington teriéra? 

Pořizovací cena bedlington teriéra se pohybuje kolem 17-25 000 Kč.  Hlouběji do peněženky sáhnete při pořízení potomků vyhlášených výstavních šampionů nebo štěňat ze zahraničních spojení. Větší sumu také obvykle zaplatíte za fenku než za psa, hodně se ale odvíjí od konkrétního chovatele. 

Pro koho se bedlington teriér hodí?

Bedlington se dokáže přizpůsobit i poklidnějšímu životnímu tempu, aspoň jednu delší procházku denně, spojenou s pořádným vyběháním, ale nezbytně potřebuje. Rozumět si bude s mladou rodinou, jednotlivcem i s aktivními seniory. Zvládne ho i začínající chovatel, jen je třeba výchovu nepodcenit. 

Kde bude spokojený?

K celoročnímu pobytu venku se nehodí. A to jak s ohledem na jeho srst i povahu. Je to výborné plemeno do bytu, vyhovuje mu i malý městský byte, ale samozřejmě nejlépe se cítí při kombinovaném pobytu v domě a na zahradě.

Jak se bedlington teriér snáší s ostatními zvířaty?

S ostatními zvířaty se snese, respektive je dokáže tolerovat, ale měl by s nimi vyrůstat od štěněčího věku, aby se dostatečně potlačil jeho lovecký pud. Nejproblematičtější bývá soužití s hlodavci a kočkami, kteří nejvíce provokují jeho lovecké instinkty. 

Jak vychází s jinými psy?

S jinými psy vychází bedlington teriér zpravidla dobře. Většina bedlingtonů nevyhledává šarvátky a spory, ale rozhodně nepatří ke psům, kteří se hned stáhnou, jsou-li provokováni nebo je-li druhý pes příliš dominantní. Bedlington si nenechá si nic líbit. 

Jaké jsou vhodné aktivity pro bedlington teriéra?

Rádi si hrají, a pokud člověka baví cvičení a spolupráce se psem, mohou splnit i pokročilé zkoušky z ovladatelnosti. To je předurčuje i k dogdancingu a třeba také k obedienci (druh výcviku poslušnosti). Můžou provozovat i agility či flyball, neboť jsou velice hbití, mrštní, rychlí a nadšení do jakéhokoliv pohybu.

Jak sehnat štěně?

Ujasněte si, co přesně od psa očekáváte - chcete čistě rodinného kamaráda nebo máte výstavní a chovatelské ambice? Podle toho také vybírejte chovatelskou stanici a konkrétní štěně. 
Využít můžete také seznam chovatelských stanic na našem webu. 

Proč chtít psa s PP?

- Zmenšíte riziko, že koupíte nemocného jedince.
- Máte vysokou pravděpodobnost, váš bedlington teriér bude povahou i exteriérem typickým představitelem plemene. I když i v nejlepším chovu se tu a tam může vyskytnout „nepovedené“ štěně, riziko je neporovnatelně menší než při pořízení psa bez dokladů o původu.
- Nepodporujete množitele, jejichž hlavním cílem je zisk. Chovají proto větší množství zvířat bez ohledu na jejich čistokrevnost, zdraví a celkové kvality, navíc velmi často v nevyhovujících podmínkách.

Vyskytuje se více variant plemene?

Bedlington teriér existuje pouze v jednom velikostním rázu a v jednom typu osrstění. 

Na co si dát při pořízení štěněte pozor?

- Při čtení inzerátu nabízejícího štěňata zbystřete pokud: 
 - není uveden název chovatelské stanice (ideálně i odkaz na web)
 - cena štěněte je podezřele nízká
 - štěně je nabízeno k odběru ve věku mladším než 7 týdnů (odebrat od     feny štěně mladší 50 dnů je dokonce nezákonné!)
 - absence PP je zdůvodněna „přespočetností“ štěněte  či jeho nestandardním  exteriérem. Každé štěně po uchovněných rodičích dostává PP, i kdyby jich bylo ve vrhu dvacet a bylo jakkoliv nestandardní.
- Chovatel, který neumožní návštěvu feny a štěňat a neukáže vám, kde zvířata žila má patrně co skrývat. V žádném případě nepřistupujte na „já vám pejska přivezu“ nebo „předáme si ho na půl cesty u benzinky“.
Bedlington teriéři se naštěstí netěší příliš velkému zájmu množitelů, jen málokdy také narazíte na štěně bez PP. Přesto je dobré zachovat určitou obezřetnost. 

Vhodné jméno pro bedlington teriéra?

Štěně s průkazem původu přichází z chovné stanice již s přiděleným jménem, pod kterým je registrované. To však samozřejmě nemusíte používat a můžete si vybrat jiné, podle svého vkusu. K roztomilému malému teriérovi se dobře hodí třeba: Casper, Pupík, Čertík, Rocky, Kulička, Bessie, Libby či Dorinka. 
Někteří chovatelé umožňují nadcházejícím majitelům i volbu oficiálního jména. Je však nutná brzká závazná rezervace štěněte a bývá dané počáteční písmeno (vrh A, vrh F atd.). 

Jaké doplňky pořídit?

Vzhledem k drobnější tělesné konstituci je vhodné aspoň u štěňat vyměnit obojek za hrudní postroj. Na rozdíl od obojku nezatěžuje krční páteř a snižuje tak riziko jejího onemocnění či zranění. Postroj by měl v prvé řadě dobře sedět, především pak nesmí omezovat ramenní klouby v pohybu.
Na náročnou turistiku nebo pro staršího psa pak oceníte i tašku či přepravku určenou k nošení na zádech nebo přes rameno. 
Velmi vhodná je i řádně zajištěná přepravka do auta případně speciální postroj, který se připíná k bezpečnostnímu pásu. Přepravování psa volně na sedadle či dokonce na klíně spolujezdce může být nebezpečné pro zvíře i posádku vozidla. 

Potřebuje bedlington obleček? 

Je-li tuhá zima, silný vítr, nebo pro štěně či naopak starého nebo nemocného psa se obleček může hodit. Mějte na paměti, že obleček musí být především funkční, roztomilé pletené svetříky vypadají možná hezky na fotkách, ochranu proti rozmarům počasí ale poskytují mizivou. Ideální materiál na psí obleček je odolný vůči větru a aspoň částečně i proti vodě. Použít lze více či méně zateplenou šusťákovinu, případně softshell či jiné funkční tkaniny. V suchém počasí splní účel i fleece nebo počesaná teplákovina.

Obleček musí psovi dobře sedět, krýt hrudní koš, většinu břicha a sahat až přes kořen ocasu. Zároveň nesmí omezovat v pohybu a samozřejmě musí umožňovat komfortní a hygienické vyprazdňování. 
Je-li chladno, nikdy, ani v sebelepším oblečku, psa nenechávejte venku příliš dlouho a zvláště ne jen tak postávat. 

Zajímavosti o bedlingtonech

Jak fungovalo rozdělování k jednotlivým plemenům, nám může poodhalit i skutečnost, že dva sourozenci z jednoho vrhu byli na jedné výstavě posuzováni samostatně: jeden jako dandie dinmont teriér a druhý coby bedlington teriér. Stalo se tak na pravděpodobně první výstavě, kde se bedlington objevil, a to v roce 1859. Oba tito psi byli předvedeni hrabětem z Antrimu. Rozdíl mezi dandiem a bedingtonem byl do poloviny 19. století prakticky asi jen ve výšce – v délce končetin. 

Jak poznám bedlingtona?

Jak jsme si řekli výše, v dnešní době si nízkonohého dandieho s bedlingtonem spleteme jen těžko. Mnohem pravděpodobnější je záměna s pudlem, který má podobně štíhnou, dlouhonohou postavu i kadeřavou srst. Nemá-li bedlington svůj typický sestřih, napoví nám klenutá linie hřbetu a především zbarvení -  bedlington mívá dobře patrné světlejší a tmavší odstíny, barva tedy není jednolitá, jako tomu bývá u pudlů.  Dobrým vodítkem je také velikost - bedlington teriér je  větší, než malé velikostní rázy pudla (toy a trpasličí), avšak zdaleka nedosahuje velikosti pudla středního, natož velkého.