ZOO Geralda Durrella

• S Geraldem Durrellem se na cestičkách jerseyské zoo bohužel již nesetkáte. Život tohoto velikého milovníka zvířat, spisovatele, přírodovědce a ochránce přírody skončil v roce 1995, a tak si na něj alespoň vzpomeňte u jeho bronzové sochy v blízkosti vchodu do zoo.

• „To jsem jenom já, Jeremy“, jako by říkal pan Jeremy Mallinson, dlouholetý výkonný ředitel zoo, skvělý organizátor a pokračovatel Durrellova díla.

„ … Mihanta nechal vůz stát a zmizel jako pára, jak už to Malgašové dovedou, až je z toho člověk nesvůj, a když se znovu objevil, nesl vítězoslavně lýkový pytel, v němž se krčil malý lemur, strachem celý bez sebe. Vyšlo najevo, že Mihantova sestřenice šla ten den na trh a zjistila, že tam je na prodej několik lemurů na maso. Jednoho si koupila za horentní sumu pětasedmdesáti pencí a těšila se, že z něho udělá manželovi pořádný oběd. Peníze jsme jí uhradili a vysvětlili, že zabíjet, chytat nebo jíst tato zvířata je protizákonné – což nevěděla a což ji teď uvedlo v úžas.“

• „Sotva se lemur pořádně a hlučně nacpal, začal šmejdit po kleci, prohlížel si ji a vydával přitom téměř neslyšné tázavé mňoukání jako kotě.“ G. Durrel v knize „Aye-aye a já“ o lemurovi šedém (Hepalemur griseus alaotrensis). Tento poddruh obývající rákosiny u madagaskarského jezera Alaotra je ohrožen především zanášením jezera siltem splavovaným z okolních vrchů. Kromě toho jsou stále ve větší míře ničeny rákosové porosty, které nahrazují rýžoviště. Lemuři končí často také v hrncích místních obyvatel, přestože jsou již delší dobu, alespoň na papíře, chráněni zákonem. V zoo na Jersey se úspěšně rozmnožuje.

Poznali jste? Určitě ano – tak totiž popisuje Gerald Durrell, zakladatel zoologické zahrady na ostrově Jersey, své první setkání s madagaskarským lemurem šedým v knize „Aey–aye a já“.

• „Oškubaná kachna“, jak důvěrně přezdívají zaměstnanci zoo symbolu Jerseyské nadace na ochranu přírody a zoologické zahrady, vyhynulému mauritijskému ptáku se zvučným českým jménem blboun nejapný (dnes se již nazývá méně poeticky dronte mauritijský). S tímto znakem se ve zdejší zoo setkáte všude – dokonce i v podobě slepecké jmenovky – snad aby připomínal, jak tupě a bezohledně se mohou lidé zachovat k živému tvoru. Dronte byl objeven v roce 1599 a v roce 1693 byl již zcela vyhuben.

• Rozsáhlý výběh pro gorily poskytuje těmto majestátným lidoopům vše, co potřebují ke spokojenému životu. Všimněte si, že hrazení výběhu je koncipováno spíše tak, aby lidé nemohli ublížit zvířatům, než naopak.

My jsme se s těmito podivuhodnými zvířátky setkali za okolností mnohem méně dramatických (pro nás i pro lemury), při návštěvě Durrellovy zoo na panství Les Augres na ostrově Jersey. Lemuři seděli způsobně v řadě prostorných klecí a zabývali se činností, která jim byla očividně příjemná – všichni totiž měli tlamičky k prasknutí nacpané rákosem a jinými pochoutkami. Durrelovu zoo jsme poprvé navštívili v roce 1993, v době, kdy její zakladatel ještě žil. Bohužel, byl zrovna na své usedlosti v Provence, a tak nás tehdy přivítal výkonný ředitel zoo pan Jeremy Mallinson, který nás maličko zklamal tím, že na úvod nepronesl okřídlenou větu: „To jsem jenom já, Jeremy“. Hned to ale napravil svou srdečností a ochotou nám všechno ukázat. A tím všechno, myslel opravdu všechno – za tři dny naší první návštěvy v této legendární zoologické zahradě jsme prošli všechny provozy a oddělení, seznámili se s odchovnami, operačními sály, sklady, laboratořemi i školícím střediskem pro zahraniční studenty a snad i se všemi zaměstnanci.

• „Mezitím se dal náš chovný program šťastně do pohybu, takže jsme se mohli na Jersey pochlubit čtrnácti nádhernými přírůstky. Byl čas začít uvažovat o zpětném odeslání některých z nich na St Lucii, aby se i tam mohli pokusit o založení místní chovné skupiny“ píše G. Durrell v knize „Výročí archy“ o amazoňanu mnohobarvém (Amazona versicolor). V době, kdy začali na Jersey uvažovat o akci na záchranu tohoto nádherného papouška, žilo na ostrově St Lucia v karibské oblasti necelá stovka „jaquotů“, jak jim říkají místní obyvatelé. Příčinou hrozivého úbytku bylo především chutné maso papouška a jeho nádherné vybarvení, které z něj dělalo ozdobu klecí „milovníků“ ptactva. Dnes, po důkladné osvětové akci na ostrově, se navracejí první jedinci do přírody a kromě toho na Jersey existuje prosperující chov.

• „Tou dobou už jsme měli pětadvacet vlastních odchovanců a mohli jsme se tedy připojit k probíhajícímu projektu předáním prvých pěti „jerseyských“ lvíčků. Ti byli vypuštěni do oddělené lesní lokality, kde tou dobou žádní divocí jedinci nežili, a byli jsme právem hrdi na skutečnost, že právě naši odchovanci byli první, kteří se na svobodě začali množit z obou v zajetí narozených rodičů. Tím byl podán důkaz (pokud je takový důkaz vůbec nutný), že odchov zvířat v zajetí za účelem jejich reintrodukce do přírodních podmínek je proveditelný a může přispět k záchraně celé řady ohrožených druhů.“ To napsal G. Durrell o Lvíčkovi zlatém (Leontopithecus rosalia) ve „Výročí archy“ a zbývá jen dodat, že tyto drobné primáty ohrožuje především stále pokračující ničení pralesů. Může se proto stát, že zvířat odchovaných v zajetí bude dost na založení nových, silných populací, ale nebude je kam vypustit.

• „Při prvním pohledu triedrem to vypadalo, jako kdyby na každém mangovníku narostlo podivné, čokoládově hnědé a zlatavě červené chlupaté ovoce, ale stačilo, aby se kaloni ve spánku zavrtěli a člověk okamžitě rozeznal jejich křídla tmavě čokoládové barvy, podobná koženým deštníkům.“ Tak vylíčil G. Durrell své setkání s kaloněm zlatým (Pteropus rodricensis) v knize „Zlatí netopýři a růžoví holubi. V té době žilo na ostrově Rodriguez a tím i na celém světě posledních asi 130 těchto zvířat. Část z nich byla proto odchycena a odchovávána v chráněných podmínkách jerseyské zoo, aby mohla mláďata později posílit volně žijící populaci. Dnes se s nimi můžete setkat i v Zoologické a botanické zahradě v Plzni.

Pochopitelně, že hlavním bodem našeho zájmu byla zvířata – a bylo na co se dívat. Snad z každé klece na nás vykukovala nějaká vzácnost, protože jak jistě víte, zoo na Jersey není jen tak obyčejná zoo, ale specializuje se na záchranu druhů ohrožených vyhubením a na jejich navracení zpět do přírody. Byla tam proto zvířata, která jsme viděli často poprvé v životě (a to většina z nás skoro celý ten život v některé z českých zoo strávila), a přesto jsme měli pocit, že se setkáváme se starými známými. Z dřevěných voliér na nás nažloutlými očky pomrkávali růžoví holubi (holub Mayerův), na půdě staré moštárny vířili svými létacími blanami vzduch zlatí netopýři (kaloň zlatý), o kousek dál seděl přikrčený teporingo (králík lávový) a tmou staré budovy panství se neslyšně plížili aye-aye (ksukol ocasatý). Zkrátka na každém kroku tu žili a dýchali hlavní hrdinové svěžích Durrellových knížek, plných veselých i vážných příhod jeho bohatého života.

• Ibis skalní (Geronticus eremica) obýval kdysi i Evropu, ale dnes přežívají poslední zbytky již jen v Turecku a severní Africe. Jeho rozmnožování je poměrně obtížné, a proto patří odchov několika desítek těchto ptáků k významným úspěchům jerseyské zoo.

• Babirusa celebeská (Babyrousa babyrussa) byla jedním z mála větších savců v jerseyské zoo. Příčinou zájmu o její chov byly neustále klesající stavy ve volné přírodě. Pro nedostatek místa byl však chovný program v roce 1996 ukončen a zvířata byla předána do jiných zoo.

• Berneška rudokrká (Branta ruficollis) tvoří v jerseyské zoo jakýsi uvítací výbor. Hejno těchto překrásných ptáků se pohybuje neustále v blízkosti piknikové louky a nevynechá jedinou příležitost, aby se blíže seznámilo s návštěvníky a hlavně jejich svačinami.

• Gorila nížinná (Gorilla gorilla gorilla) tvoří jeden z nosných záchranných programů zoo. Kromě mnoha odchovaných mláďat – prvním byl Assumbo, kterého jste mohli vídat v dospělém věku v zoologických zahradách ve Dvoře Králové a v Praze – ho proslavil zejména legendární samec Jambo, který zachránil dítě spadlé do gorilího výběhu.

Založit vlastní zoo bylo snem Gerralda Durrella již od útlého dětství. Svůj vývoj v přírodovědce popisuje osobitým způsobem v knihách „O mé rodině a jiné zvířeně“ a „Ptáci, zvířata a moji příbuzní“. Sen se stal skutečností 14. března 1959, kdy byla poprvé zpřístupněna zoologická zahrada v malebném prostředí Les Augres Manor ve farnosti Trinity na ostrově Jersey, který je se svými 116 km2 největším z Normandských ostrovů. Přes počáteční potíže – hlavně finanční – se Geraldu Durrellovi, jeho první ženě Jacquie a spolupracovníkům podařilo za krátkou dobu vytvořit koncepcí zcela ojedinělou zoologickou zahradu, která si vytkla za cíl především záchranu ohrožených druhů zvířat. Durrell brzy poznal, že nestačí jen odchovávat ohrožené zvířecí druhy, ale že je především nutné vychovávat v oblastech, kde tato zvířata žijí odborníky, schopné postarat se o jejich přežití na místě samém. Proto vzniklo při zoo Mezinárodní školící středisko odborného výcviku, nad nímž převzala patronát princezna Anna, a kterým za dvacet let prošlo více než 1000 studentů z celého světa. Naučili se tu nejen lásce a péči o zvířata, ale získali i nemalé administrativní dovednosti nutné k boji s byrokracií úřadů, které mají často v osudu živočichů rozhodující úlohu. Jerseyská nadace pro záchranu divokých zvířat (založená v roce 1963 a v roce 1999 přejmenovaná na počest svého zakladatele na Durrellovu nadaci pro záchranu divokých zvířat) a její sesterské organizace v USA a Kanadě odvedly za dobu svého trvání pozoruhodný kus práce. Výsledky některých jejich aktivit jsou popsány v knihách Geralda Durrella a znají je čtenáři po celém světě, o jiných ví jen pár zasvěcených odborníků. Všechny ale směřují k jedinému cíli – abychom nemuseli „žít ve světě bez ptáků, lesů a zvěře rozličných tvarů a podob.“ A za to patří panu Durrellovy dík.

• „Teporingo je natolik zvláštní druh, že se s ním setkáváme pouze na stráních sopek s nevyslovitelnými jmény Popokatepetl a Ixtacihuatl poblíž hlavního města Mexika. Je miniaturní, zhruba velikosti mláděte evropského divokého králíka, ale má menší, hezounké, k hlavě přimknuté uši, kulatější profil a typicky ostražitý postoj.“, tak popisuje G. Durrell králíka lávového (Romerolagus diazi) v knížce „Výročí archy“. Je bezprostředně ohrožen postupujícím zemědělstvím, které se z okolí hlavního města dere stále výše po svazích okolních sopek. Bohužel, jako jeden z mála případů, nevycházejí ani snahy Jerseyské nadace o jeho záchranu. Chov na Jersey je od začátku pronásledován smůlou - některá zvířata zahynula při transportu nedbalostí úředníků na letišti, jiná byla tak silně zamořena parazity, že přes veškerou péči uhynula - a v „rezervaci“ na svazích Popokatepetlu ho loví i strážci, kteří by ho měli hlídat.

• „Trůnili bok po boku na větvi, hrudníky jim v paprscích zapadajícího slunce svítily bledou, bramboříkově růžovou barvou a co chvíli se otřeli zobáčky o sebe ve vášnivém holubím polibku.“ Tak vypadalo setkání G. Durrella s holuby Mayerovými (Columba mayeri) při jejich odchytu na Mauritiu, jak ho popisuje v knize „Zlatí netopýři a růžoví holubi“. V té době zbývaly necelé tři desítky jedinců a chov v zajetí byl jejich jedinou záchranou. O tom, že se to podařilo, svědčí nejen úspěšné vypouštění v pralese Macchabe, ale i několik stovek exemplářů rozmístěných v chovných stanicích v jerseyské zoo, Black Riveru na Mauritiu a v posledních letech i v několika zoo v Evropě a USA - od roku 2000 si můžete růžové holuby prohlédnout na vlastní oči i v pražské zoo.

• Makak chocholatý (Macaca nigra nigra) nazývaný někdy také paviánec se pro svoji poměrně mírnou povahu stal oblíbeným laboratorním zvířetem, což nemálo přispělo k jeho úbytku ve volné přírodě.

Zoologická zahrada Durrellovy nadace pro záchranu divokých zvířat leží asi 5 km od hlavního města ostrova Jersey St Helier. Dostanete se do ní autobusovými linkami 3a, 3b a 23, nebo vlastním automobilem po silnici B31. Rozkládá se na ploše deseti hektarů (včetně zázemí nepřístupného veřejnosti) a chová v současné době okolo 190 druhů živočichů, z nichž asi 75 % patří mezi druhy bezprostředně ohrožené vyhubením. Ročně ji navštíví přibližně 150 000 návštěvníků, což je vzhledem k její značné odlehlosti počet úctyhodný a zahrada se jej ani nijak nesnaží zvyšovat, protože vyšší počet návštěvníků by již přesáhl její kapacitu a mohl by škodit zvířatům. Kromě již zmíněných druhů stojí určitě za pozornost poštolky mauritijské (Falco punctatus), které byly téměř zázračně zachráněny za přispění Durrellovy nadace ve chvíli, kdy žily již jen poslední čtyři kusy. Ale pozoruhodné je vlastně každé zvíře, které tu spatříte, protože za jeho spokojeným zevnějškem se vždy skrývá neúnavná práce všech pracovníků zoo, od čestné ředitelky Lee Durrellové (druhé manželky G. Durrella) až po posledního ošetřovatele. Zoologická zahrada je otevřena po celý rok kromě Štědrého dne, v letním období od 9.30 do 18.00 hodin, v zimě o hodinu méně. Dospělí zaplatí 11,50 liber, děti od 7 do 16 let 7,40 liber. Na ostrov Jersey se můžete dostat buď letecky, nebo lodí z některého ze severofrancouzských přístavů (nejvhodnější je St. Malo, odkud pravidelně vyjíždějí i trajekty).

• Kryté pozorovatelny pro návštěvníky mají v deštivém klimatu Normandských ostrovů zajisté své opodstatnění a navíc z nich lze zvířata pozorovat, aniž bychom je nadměrně rušili.


• „Když jsme k němu (obchodníkovi se zvířaty) dojeli, objevili jsme k mému naprostému nadšení klec se třemi páry ararů, kteří si vesele šplhali nahoru dolů, byli krásně vyparádění, chraptivě vykřikovali, oči se jim šibalsky leskly a jediné peříčko neměli nakřivo.“ Tak popisuje G. Durrell získání papoušků arara (Rhynchopsitta pachyrhyncha), kteří přitom patří k nejpřísněji chráněným druhům mexické fauny v knize „Chytněte mi guerézu“. Není proto divu, že jich stále ubývá. Jejich chov v jerseyské zoo proto není rozhodně zbytečnou libůstkou, ale pojistkou pro budoucnost.


• „Byly to opravdu hezoučké ještěrky s těžkým, jakoby hranatým tělem, krátkýma nohama a dlouhým ocasem. S vysoko zdviženou hlavičkou přicupitaly ladně a vlnivě až k nám a za chvilku už šplhaly po hromadách našich věcí. Měly střízlivou, příjemně šedivou, někdy také hnědou barvu, ale když na jejich hladké šupiny dopadly v určitém úhlu sluneční paprsky, rozzářily se ještěrky najednou fialovými, zelenými, pávově modrými a zlatými odstíny jako duhová skvrna oleje rozlitého na silnici.“ Tak popisuje G. Durrell v knize „Zlatí netopýři a růžoví holubi“ své první setkání s endemickým scinkem Telfairovým (Leilopisma telfairi) z Kulatého ostrova poblíž Mauritia. Také tyto scinky se daří na Jersey úspěšně rozmnožovat, ale rozhodující podíl na jejich záchraně měla skutečnost, že se Jerseyské nadaci podařilo prosadit komplexní ochranu ostrova sužovaného nerozvážně vysazenými králíky a kozami a tyto nežádoucí vetřelce beze zbytku vyhub

it.

 

• „Zajímal se, víme-li něco o želvách paprsčitých. Odpověděli jsme, že pocházejí z Madagaskaru a že vlastníme několik jedinců a úspěšně je množíme. To ho potěšilo a projevil naději, že mu pomůžeme vyřešit jistý problém. Kontaktovaly ho totiž celní orgány z Hongkongu, kterým se podařilo odhalit a zkonfiskovat pašovanou zásilku těchto chráněných želv. Teď však prý stojí před problémem, co s nimi.“ (G. Durrell: Výročí archy). Želva paprsčitá (Geochelone radiata) byla původně malgašským obyvatelstvem chráněna a uctívána. Teprve čínští přistěhovalci naučili Malgaše želvy jíst, a co horšího, vyvážet je do čínských restaurací na celém světě. Dnes je, jako ostatně většina madagaskarské fauny, ohrožena vyhubením. V jerseyské zoo se mohou pochlubit pravidelnými odchovy.


• Výběhy a klece pro zvířata jsou v jerseyské zoo budovány se skutečnou znalostí věci a jejich vzhled je zcela podřízen potřebám zvířat. Nelahodí proto ani tak oku návštěvníků – a hlavně architektů - jako jejich kontinentální protějšky, ale zato dokonale vyhovují všem potřebám chovaného druhu. Příkladem mohou být tyto rozsáhlé výběhy pro orangutany.


• Doby, kdy veterinář narychlo povolaný z Londýna musel operovat lvici na vysazených dveřích, již dávno minuly. Dnes má zoologická zahrada dokonale vybavené veteterinární oddělení s operačními sály s nejmodernější technikou.


• Staré panské sídlo Les Augres dnes poskytuje útulek odborným pracovníkům a administrativě zoo.